Lexikon geopolitických rozbušek – 2. díl: Kolaps Střední Asie může proti sobě postavit Rusko a Čínu, která by musela začít vystupovat jako mocnost. Třaskavý je nadále ale hlavně Střední východ

Střední Asie se ocitla v kleštích volatility. Na severu je Rusko, na východě rozpínající se Čína a na jihu Afghánistán, z něhož se loni stáhla část mezinárodních jednotek, načež Tálibán přispěchal s prohlášením, že v zemi zvítězil. Nejen proto vnímám tento region jako kandidáta na titul jednoho z nejtěkavějších míst světa.

Michael Romancov: Myslím si, a může to znít paradoxně, že je v tuto chvíli k nestabilitě nejvíce náchylná chudá část bývalé sovětské střední Asie. Tedy země, které jsou takřka absolutně závislé na ruském trhu. Ruská ekonomika padá do propasti, což v první řadě hodně tvrdě dopadne na země jako Kyrgyzstán nebo Tádžikistán. Případná socioekonomická nestabilita přitom může okamžitě vyvolat krizi politickou, a tím pádem se tyto země stanou nesmírně zajímavými pro ozbrojené skupiny, militanty, kteří nyní primárně působí na jih od nich.

Celý prostor by měla stabilizovat mezinárodní struktura s názvem Šanghajská organizace pro spolupráci. Rusko se tváří, že je v ní tím důležitým aktérem, zatímco Čína má být ten méně důležitý. Pokud se ale v některé ze středoasijských republik něco stane, Rusko to zřejmě nezvládne urovnat, takže na svém zadním dvorku bude muset začít zasahovat Čína. Připomeňme si, jak se Rusko a Čína stále tváří, že jsou velcí kamarádi; často se v poslední době objevují titulky hlásající do světa, že když bude Rusku nejhůře, Čína mu přijde ekonomicky na pomoc. Ve zmíněné oblasti se tak velice rychle lze dočkat toho, že Čína pomůže nejen ekonomicky, ale i vojensky. To by zásadně změnilo vztahy Moskvy a Pekingu. To, o čem se někdy mluví, tedy že ruský prezident Putin svým vládnutím udělá z Ruska čínskou provincii, by se najednou mohlo velmi rychle stát.

Narazil jsi na něco, čemu už se nějakou dobu experti na mezinárodní vztahy i ekonomiku věnují, a sice explicitní či implicitní expanze Číny do okolních zemí. Hodně se toho namluvilo o rozmíškách na moři s Japonskem, Vietnamem nebo Filipínami, ale Čína se v poslední době snaží posunout i své pevninské hranice, nebo je tak alespoň možné vnímat narůstající počet střetů mezi jejími a indickými pohraničníky v Himálaji. Ty k tomu nyní přidáváš potenciální mocenské soupeření s Ruskem. Hrozí, že by mezi těmito mocnostmi vypukl otevřený konflikt, nebo budou jen "řinčet zbraněmi"?

Michael Romancov: Podle mě nyní na čínsko-indické hranici nehrozí bezprostřední riziko, o tamních problémech se dlouhodobě ví. Obě země jsou vnitřně poměrně stabilní. Pokud jde o Rusko, tam se situace dramaticky mění, prezident Putin je pod tlakem (více ZDE), a já si tak umím představit tebou nastíněný scénář, tedy to, že nějaký konflikt vypukne. Nikoli přímo na ruském území, ale ve sféře, která je sice brána jako předmět společné zodpovědnosti, nicméně Rusko tam až doteď hrálo prim. Poměry ve Střední Asii se zkrátka mohou začít měnit.

V této souvislosti je dobré připomenout, že pro Čínu je tento prostor, to znamená Sin-ťiang, ekonomicky nesmírně důležitý. Přes tuto provincii totiž vedou produktovody a Čína potřebuje v této části svého území – a v jejím sousedství – klid. Ten tam Rusko ústy Vladimira Putina vnášelo. Současná krize ruské ekonomiky tento klid může ukončit a zůstává otázkou, jaké kapacity bude mít Čína na to, aby věci zvládla sama. Nemám přitom na mysli kapacity vojenské a ekonomické, ty pravděpodobně má, ale kapacity velmocenské. Může se totiž stát, že Čína nebude mít na vybranou a bude se muset poprvé chovat jako mocnost. Mimo jiné proto, že Spojené státy a NATO tento prostor opouštějí.

Na jednu stranu pochopitelně vnímám postupné stahování Američanů ze Střední Asie, které souvisí s odchodem z Afghánistánu. Navíc se prezident Barack Obama vrátil do Iráku, zapojil se do bojů proti Islámskému státu, čímž opět zvýšil počet míst, kde jsou Spojené státy aktivní, což má svůj přirozený limit, když ne jiný, tak ekonomický. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen o tom, že Střední Asie je natolik geostrategicky významné místo, že Američané nebudou chtít úplně opustit scénu. To samé platí o Evropanech, kterým se sice nedaří v této oblasti hrát významnou roli, ale mají tam přirozené zájmy, a navíc jsou často takzvanými -stány využíváni jako protiváha k vlivu, který tam historicky má Rusko a raketově získává Čína. I Evropa, ostatně podobně jako Írán a Turecko, tam tedy jistou roli hraje. Nečekám tedy, že by tento region skončil tak, že se o něj poperou Rusko a Čína.

Michael Romancov: Ponecháme-li Rusko a Čínu stranou, nejvýznamnějším hráčem v této oblasti byly Spojené státy. Ostatní mocnosti, které jsi zmínil, se s Ruskem a Čínou ve Střední Asii nemohou srovnávat. Jsem přesvědčen, že Obamova ani žádná jiná administrativa se nebude chtít angažovat hluboko ve vnitrozemí, kde nemohou operovat z moře. Tento prostor by tak mohl paradoxně pomoci Západu. Ten odejde, takže bude na Číně a Rusku, co s ním udělají. Rusové to podle mě nezvládnou a Číňané s tím nemají zkušenosti.

To je zajímavá myšlenka, která jen potvrzuje moji úvodní premisu – Střední Asie by letos mohla zahýbat diplomacií i trhy. Určitě ji proto řadím mezi pomyslnou trojici zemí či regionů, které má smysl v Asii sledovat, na tom se shodneme.

Michael Romancov: Já bych na první místo zařadil Sýrii a Irák, protože tam již konflikt zuří. Všichni o tom vědí, situace se tam zatím nezlepšuje a nevypadá to, že by se tam chystalo nějaké uklidnění. Na druhé místo bych zařadil citlivý region vymezený postsovětskou Střední Asií, tam jde zejména o ty malé a chudé, tedy Kyrgyzstán a Tádžikistán. A dále bych zmínil Afghánistán a v případě Číny provincii Sin-ťiang.

Já bych zmínil Čínu kvůli teritoriálním nárokům, které opakovaně znervózňují diplomaty i trhy. Sýrie a Irák, na tom se shodneme, to je stará známá. I proto bych možná namísto nich do své trojice zařadil Jemen. To je země, o níž se píše sporadicky, ale která je vzhledem ke své pozici nesmírně důležitá. Jemen a Somálsko totiž svírají vstup do Suezského průplavu, který patří mezi nejvýznamnější přepravní tepny na světě. Situace v Somálsku se sice zlepšuje, ale do stability má daleko, no a v Jemenu je to stále horší.

Michael Romancov: S tím musím souhlasit. Upřímně řečeno, tato oblast, jak jsi řekl, je dlouhodobě problematická. Uvidíme, zda se podaří Egypťanům realizovat záměr zdvojnásobit kapacitu Suezského průplavu, což by do prostoru přilákalo daleko více lodí, a tím pádem i zvětšilo návnadu pro piráty a další složky mezinárodního organizovaného zločinu, které Somálsko – a případně Jemen – mohou využívat jako základny.