Kdo v EU (ne)má budoucnost – 2. díl: Nová Evropa

Bulharsko: Nejchudší člen EU. Přestože je součástí unie už osm let, členství úplně nedokázalo využít. Stále se potýká s vysokou mírou korupce, nedostatečnou kvalitou institucí a s nekvalitně fungující justicí. Obávám se, že je to stále spíše Balkán než EU.

Česko: Byť jsme často sebemrskači a opakovaně naříkáme, jak je všechno špatné, jsme ostrůvkem stability. Naše ekonomika se může chlubit velice nízkou mírou veřejného dluhu, relativně slušně fungujícími veřejnými institucemi i relativně rozumnou vládou (ať už vládne kdokoli, nejsou to výstřelky jako nyní v Řecku). Česko má navíc kvalitní a levnou pracovní sílu a jsme bezpochyby průmyslovou velmocí. Nejen z těchto důvodů patříme do jádra Evropské unie, kde také podle mě zůstaneme.

Estonsko: Jeden ze členů EU, který má minimálně ekonomicky solidní budoucnost. Jde o zemi, která je podobná Finsku mentalitou i důrazem na inovace, na informační a komunikační technologie. Její veřejný dluh nedosahuje ani 10 % HDP. Stručně řečeno, sympatická země.

Chorvatsko: Ekonomika, která je nějakých pět, šest let v recesi. Uvidíme, zda se z ní letos dostane. Myslím si, že nenapodobí úspěch středoevropských zemí, které do EU vstoupily v roce 2004. Spíše se obávám, že se přimkne k balkánským státům, jako jsou Rumunsko a Bulharsko, a zůstane v následujících desetiletích takovým tím chudým členem EU.

Kypr: Malinká, poměrně nezajímavá země, nebýt nadstandardně velkého bankovnictví, které bylo ve velké míře navázáno na řecký trh. Banky zažily krizi, která upoutala pozornost mezinárodních politiků i investorů. I kvůli napojení na Řecko se domnívám, že se Kypr ze současných ekonomických problémů hned tak nevzpamatuje.

Litva: V roce 2009 podobně jako zbytek Pobaltí zažila výrazný propad, i když ne takový jako Lotyšsko. Litevci tehdy řešili, zda devalvovat svou měnu, nebo ji udržet a vnější nerovnováhu vyřešit s pomocí drastických úspor a reforem. Vsadili na to druhé a vyplácí se jim to. Země je součástí eurozóny, daří se jí a bude se jí dařit.

Lotyšsko: Sympatická země, která ve světle toho, co se děje na Ukrajině, kvituje rozhodnutí vstoupit do EU a do NATO a přijmout euro. I když přijetí společné měny bezprostředně nesouvisí s bezpečnostní otázkou, je utvrzením v tom, že je země nedílnou součástí Evropy. Podobně jako Estonsko sází na informační a komunikační technologie, na vědu a výzkum. Proces konvergence, tedy ekonomického dohánění zbytku EU, se jí daří. Vzhledem k tomu, co se nyní děje v Řecku, je dobré připomenout, že bolestivé reformy a úsporné programy nejsou jen mučením, jak říká řecký premiér Tsipras, ale že mohou fungovat.

Maďarsko: Je zajímavé sledovat, jak si v rámci Visegrádské čtyřky měníme role tahounů. Možná ještě před patnácti lety jím bylo právě Maďarsko, které už v 90. letech vsadilo na standardní privatizaci formou prodeje státních podílů významným nadnárodním hráčům a strategickým podnikům. Díky tomu se pak zemi celkem dařilo. Pod vládou socialistů a následně Viktora Orbána se ale Maďarsko dostalo spíše do role černé ovce regionu. Orbánova politika možná v určitých ohledech nese ovoce, ale z dlouhodobého hlediska odrazuje zahraniční investory, a je proto kontraproduktivní.

Malta: Před rozšířením v roce 2004 bylo nejmenším státem EU Lucembursko, nyní je to Malta. Pokud v zemi nedojde k nějakým fatálním ekonomickým problémům jako na Kypru, bude zřejmě pro Čechy zejména zajímavým cílem dovolených u moře. Jinak to bude pro nás poměrně nezajímavý stát.

Polsko: Zatímco v 90. letech hráli v rámci Visegrádské čtyřky první housle Maďaři, nyní jsou to jednoznačně Poláci. Role premianta regionu se chopili nejpozději v roce 2009, kdy bylo Polsko jedinou zemí v EU, která nezaznamenala hospodářský pokles. Růst tamního HDP sice zpomalil, ale jeho dynamika se udržela v plusu. Od té doby Polsko nadále roste a dohání zbytek Evropy, navíc průběžně hlásí klesající míru nezaměstnanosti. Zajímavá inspirace pro Česko. Jde o zemi, která po rozšíření EU v roce 2004 nejlépe využila příležitostí, které nabízí členství v unii.

Rumunsko: Velká balkánská země. Když v roce 2007 vstoupila do EU, čekalo se, že členství využije mnohem lépe. Řada investorů tam proto zamířila a některé investice se jim celkem vyplatily, mnohé však ne. Rumunsko stále patří mezi nejchudší státy EU. Hlavním problémem je nízká kvalita institucí, špatná infrastruktura a korupce. Až jednou Rumuni tyto problémy odstraní, budou mít výrazně větší šanci dohánět zbytek Evropy.

Slovensko: Nám nejbližší stát, který může sloužit tak trochu jako laboratoř, v níž zjistíme, zda se vyplatí přijímat euro. Slováci ho přijali 1. ledna 2009, kdy byl ekonomický výkon v Evropě nejhorší za posledních několik desítek let, možná nejhorší od Velké deprese. Ekonomické učebnice říkají, že v takto těžkých dobách je lepší mít národní měnu, kterou lze devalvovat. Slovenskou měnou tehdy bylo euro a Slováci ukázali, že i se silným eurem to jde. Po šesti letech podle mě lze říci, že přijetí eura na Slovensku byl úspěch.

Slovinsko: Když v roce 2004 společně s dalšími devíti stály vstoupilo do EU, patřilo k ekonomicky nejprogresivnějším a nejstabilnějším. Dlouho nebylo příznivcem privatizace a v klíčových sektorech, jako je bankovnictví, si stát nechával výrazný vliv. To po určitou dobu vypadalo jako výhoda. Před dvěma lety nicméně země zažila velkou bankovní krizi způsobenou špatným řízením bank. Dlouho se dokonce spekulovalo o tom, zda země nespadne mezi oběti dluhové krize a nebude muset požádat o záchranu. Nakonec se z toho Slovinci dostali sami, země ale dostala lekci, že je potřeba snížit podíl státu v ekonomice.