Elity jsou v Česku nedostatkové zboží, nikdo nechce být veřejným terčem

Luděk Pfeifer: Elity jsou genem společnosti, genem jejího úspěchu. Platí to o společnosti nejen v širokém slova smyslu, ale i jako o firmě. Navzdory tomu u nás tradice elit po roce 1989 příliš nezakořenila. Proč na ně naše společnost poměrně málo slyší?

Jaroslav Řasa: Elity byly dlouhodobě v nějaké podobě likvidované – buď přímo, nebo nepřímo, tedy emigrací –, nejsme tedy na ně úplně zvyklí. Navíc je naše společnost stále hodně rovnostářská v tom smyslu, že když je někdo trochu jiný, je to špatně. To určitě spoluvytváří současné klima. Na druhou stranu se ale podle mě věci rychle mění. Normální populace si totiž začíná uvědomovat, že když nebudou elity, národ přestane existovat. Každý národ totiž potřebuje elitu, aby ho měl v dobrém slova smyslu kdo vést.

Luděk Pfeifer: Velká společenská změna obyčejně vyžaduje dvě až tři generace. Ty přesto dáváš najevo optimismus. Myslíš si, že jsou v současnosti, v aktuálním kontextu, specifická rizika, která by mohla tebou předpovídaný rychlejší růst elit ohrozit?

Jaroslav Řasa: Hrozbou jsou sebeuspokojení, jistá míra lenosti a neřešení věcí, které se řešit mají. To nám může ublížit. Pokud ale budeme koncentrovaní a budeme si všímat toho, co je užitečné a důležité (a to budeme dělat), neměli bychom mít problém. Onou pomyslnou brzdou není nic jiného a nikdo jiný než my sami.

Luděk Pfeifer: I v této souvislosti je důležité zaměřit se na mladou generaci, tedy na jakési podhoubí zítřka. V řadě věcí lidský faktor nahradily technologie, s nimiž si mladá generace úžasně rozumí a hodně na ně sází. Je to pro vznik a vývoj elit dobře, nebo špatně?

Jaroslav Řasa: Myslím si, že to není úplně dobře, protože technologie přinášejí povrchnost. Když je někdo schopen chatovat s deseti lidmi naráz, rozhodně nevěnuje všem těmto rozhovorům takovou pozornost, jakou by měl. Technologie přinášejí obrovské možnosti i povrchnost zároveň. Úlohou elit – a tou je i učitel na základní škole, také totiž někoho vede – by mělo být vedení lidí k tomu, aby této povrchnosti nepropadali.

Luděk Pfeifer: Nedávno jsem se setkal s názorem jednoho rektora, který tvrdil, že je předností jeho soukromé vysoké školy to, že se dá vystudovat z vany. Jen je prý potřeba připouštět vodu.

Jaroslav Řasa: Důležité asi není to, zda lze školu vystudovat z vany, ale to, jestli ten, kdo ji vystuduje, něco umí.

Luděk Pfeifer: V této souvislosti se nemohu nezeptat na české vzdělávání. V současnosti jsou hodně v kurzu nářky na český vzdělávací systém. Vidíš ho také tak kriticky, viděno (opět) optikou výchovy elit?

Jaroslav Řasa: Vidím dvě problematické oblasti. Jednou je to, že škola a lidé, kteří vyučují, nejsou vzorem a nesnaží se jím být. To se mi zdá jako velká chyba. Ještě jsem zažil školství (ačkoli "staré") s lidmi, kteří nás tím, jak se chovali, někam posouvali. A zadruhé, jsme vcelku technicky vzdělaný národ, který má blízko k technice, což je dobře, ale nyní vidím, že spousta lidí neumí pořádně počítat. To je škoda.

Luděk Pfeifer: Proč má podle Tebe spousta lidí, kteří se oprávněně mohou nazývat elitou, problém být vzorem, ukazovat se, možná pejorativně řečeno "vystavit se"?

Jaroslav Řasa: Určitě je to do určité míry dané naší národní povahou. V Česku se úspěch nepřiznává, nebo se přiznává až po smrti, a to je obrovská škoda. Lidé se tak trochu bojí úspěch ukázat. A ještě jedna věc: My například vyvážíme řešení do celého světa, ale nejkritičtější zákazníci jsou v České republice; napíšou ti nejvíce toho, co děláš špatně. V žádné jiné zemi poměr hezkého a méně hezkého není tak nepříznivý jako u nás.

Luděk Pfeifer: Jeden z tvých receptů na to, jak se nebát být elitou, je tedy vystavit se jako živý terč.

Jaroslav Řasa: Ano. A začít v Česku, protože pak už je to jen jednodušší.

Pořad Alter Eko s Luďkem Pfeiferem z M.C. Triton a Jaroslavem Řasou z ABRA Software si můžete poslechnout na Rádiu ZET ve středu 27. května po zprávách od 9.30.