Problém ekonomů při vysvětlování bublin na trzích

Ekonomové se dlouho domnívali, že jsou pro ekonomické chování klíčová očekávání. Pokud předpokládáte, že přijdete o práci, nejspíše se zdržíte nákupu nového auta. Pokud očekáváte inflaci, raději nakupujete ihned, než ceny vyletí. A tak dále.

Problém tkví v tom, že v matematickém modelování je hodně obtížné zachytit, jak lidé stanovují svá očekávání. Sledují dlouhodobé trendy? Zohledňují poslední vývoj (tvoří takzvaná adaptivní očekávání)? Předpovídají budoucnost na základě teorií, a pokud ano, jaké teorie k tomu využívají?

Ekonomové zápasili s těmito otázkami už v 60. a 70. letech. Narazili na nespočet různých odpovědí. Žádná z nich ale nebyla dostatečně uspokojivá. Ve dvou dokumentech z let 1972 a 1976 ekonom Robert Lucas z University of Chicago zkonstruoval teorii, kterou ekonomové využívali v dalších desetiletích. Byla postavena na "racionálních očekáváních".

Racionální očekávání jako základ moderní ekonomie

Lucasova myšlenka byla založena na metodě, kterou vyvinul o více než deset let dříve ekonom John Muth. Racionální očekávání znamenají, že lidé ohledně budoucnosti ekonomiky tvoří v průměru správné předpovědi. Někdy sice dělají chyby (například předpovídají, že bude nezaměstnanost nižší, než pak ve skutečnosti je, nebo naopak inflace vyšší), ale nechybují systematicky. V podstatě teorie racionálních očekávání tvrdí, že model postavený na lidském vnímání fungování ekonomiky dokáže věrně předpovědět budoucnost.

Ekonomům se teorie racionálních očekávání tak zalíbila, že se z ní postupně stal základní stavební kámen ekonomie. V 90. letech se nevyužívalo prakticky nic jiného. Racionální očekávání jsou relativně snadná na využití a působí univerzálně. Navíc byla myšlenka atraktivní pro ty, kteří věří, že ekonomika funguje hladce a efektivně (pokud převažují racionální očekávání, nemusejí vlády a centrální banky tolik intervenovat za účelem zlepšení fungování ekonomiky a spekulanti téměř nevydělávají, protože na trhu není dost příležitostí k odhalování tržních nerovnováh vznikajících lidskou iracionalitou).

S racionálními očekáváními je ale spojen jeden zásadní problém. Ani lidská masa není vždy neomylná - dělá systematické chyby v predikcích fungování ekonomiky. Pokud ekonomové trvají při modelování na využití chybných předpokladů, nutí je to ke stále většímu překrucování teorie, protože modely opakovaně selhávají a nejdou napasovat na skutečná data.

Někteří by argumentovali, že přesně v tomto stavu se nachází současná makroekonomie. Teorie, které se převážně aplikují, zapříčinily v uplynulém desetiletí tak vysokou chybovost předpovědí.

Proč bývají racionální očekávání chybná?

Z jednoho prostého důvodu - většina lidí se nerodí s tím, že by rozuměla fungování ekonomiky. I když se někteří snaží učit, zanechá je tento proces vždy s určitou mírou nahodilé nejistoty ohledně toho, jak vše funguje. To také vede k nerozhodnosti drobných investorů například při investování do akciového trhu. Dalším problémem je to, že dopracovat se ke správným očekáváním je pro lidský mozek příliš namáhavé (často dokonce neproveditelné), takže se lidé upínají k domněnkám a odhadům.

Ekonomové si tvrdošíjně stojí za svým a nadále konstruují modely s využitím různých variací teorie racionálních očekávání. Jen menšina ekonomů teorii zpochybňuje, protože racionální očekávání mohou selhávat, a to někdy ve velmi dramatických případech. Lidská psychika často tvoří nejen mylná, ale dokonce extrémně a konzistentně špatná očekávání.

Nový směr

Reformní myšlenky byly rozvinuty v roce 2013 Robinem Greenwoodem a Andreiem Shleiferem, dvěma předními ekonomy v oblasti behaviorálních financí. Nyní jde ještě dále trojice ekonomů z Fedu. Jesse Bricker, Jacob Krimmel a Claudia Sahm zkoumali, zda je možné vysvětlit lidskými chybami nemovitostní bublinu, a došli k zajímavým závěrům.

Podívali se na data ze Survey of Consumer Finances před nemovitostní bublinou a po ní. Zjistili, že "optimistické regiony" (místa, kde lidé měli nereálně vysoká očekávání ohledně svých příjmů) měly tendenci nemovitosti přeplácet v bublinovém šílenství před rokem 2008. Přehnaně optimističtí lidé se také byli ochotni více zadlužovat v reakci na rostoucí ceny bydlení.

Působilo to jako systematická chyba. Pokud byste byli hedgeovými manažery v roce 2005 nebo 2006 a měli přístup k datům, která ukazovala přehnaný optimismus lidí, mohli byste na shortování nemovitostního trhu hodně vydělat (hrstce manažerů se to také podařilo). Pokud byste byli v těchto letech ve vládě, mohli byste využít průzkumy očekávání jako varovný signál toho, že je potřeba zpřísnit podmínky pro poskytování hypoték.

Racionální očekávání mohou být mylná. Lidé dělají systematické chyby a předpokládají, že boom (nebo naopak krize) bude trvat navždy. Kdyby ekonomové opustili jedno z nejsilnějších dogmat své teorie, možná by je čekala velká odměna. Zbývá jen vymyslet nový model, který bude schopen konečně úspěšně předpovídat jevy, jako jsou bubliny a následná zhroucení systému.

Zdroj: Bloomberg