Jak opravdu ušetřit v českém rozpočtu aneb Jak by na to musel jít Babiš, kdyby neměl v rukávu korupčnickou a neplatičskou kartu

Protože ministr financí Andrej Babiš nejspíše slib dostat do státní kapsy alespoň část z 200 miliard, o které nás dle jeho slov připravují neplatiči daní a korupčníci, do voleb nesplní, dovoluji si po letmém studiu návrhu rozpočtu navrhnout tři výdajové oblasti, jejichž úpravy by rozpočet lehce dostaly blíže vyrovnané bilanci.

Zaprvé, více než 36 miliard Kč dotací Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu je – vzhledem k tomu, že hospodaříme s vysokým deficitem – vysoká cena za "českost" potravin a iluzi potravinové soběstačnosti.

Zadruhé, po růstu v letošním roce zavání plán opětovného růstu platů zaměstnanců ve veřejném sektoru v roce 2016 o 3 % (při prakticky nulové meziroční inflaci) mnohem více předčasným začátkem předvolební kampaně než snahou o udržení reálné koupěschopnosti zaměstnanců ve veřejném sektoru.

Zatřetí, 30 miliard Kč, kterými držíme (přesněji řečeno vydržujeme) rodiče na jedné z nejdelších rodičovských dovolených v rámci OECD, navíc placené bez ohledu na příjem rodiny, také nepokládám za optimální investici z vypůjčených peněz. Kromě toho, že si v tomto případě stát ve většině případů kupuje něco, co by měl i tak (málokoho k pořízení si potomka motivuje několik tisíc korun rodičovského příspěvku pobíraného 2 či 3 roky), imperativem hospodářské politiky by v současné technologicky překotné době mělo být rychlejší opětovné zařazení do pracovního procesu.

Chápu, že do vlastní kapsy, do kapes svých zaměstnanců či "do kapes dětí" se této vládě nechce sahat. Ale vytvářet i při nejsilnějším růstu za dlouhou dobu mnohamiliardové deficity je znak chronické nemoci veřejných financí. Nemoci, která sama od sebe a bezbolestně neskončí.