Proč Evropa nebude bezpečnější, ani když zavře hranice?

K dílčím omezením volného pohybu osob již došlo, když Německo obnovilo kvůli silnému přílivu migrantů kontroly na hranicích s Rakouskem a Francie vrátila kvůli zvýšené hrozbě teroristických útoků celníky na hranice s Belgií, odkud by mohly přicházet nežádoucí osoby.

Francie i Německo uklidňují, že kontroly jsou pouze dočasné, a naprostá většina ostatních hraničních přechodů v schengenském prostoru zůstává otevřená, pokračující příliv migrantů z válkou rozvrácených zemí a stupňující se hrozby teroristických útoků ale mohou z dočasných opatření udělat trvalý stav.

Kontroly na hranicích teroristy neodhalí

Bohužel ani případný odklon Evropy od nestřežených hraničních přechodů a volného pohybu osob na starý kontinent klid a řád nevrátí, upozorňuje Daniel Gros. Právě naopak. Pokud by se část bezpečnostních složek vrátila ke střežení hranic a kontrole příchozích a odchozích osob, zbrzdilo by to boj proti terorismu, protože jinde by policisté logicky chyběli. Lze navíc s úspěchem pochybovat o tom, zda je kontrolování dokladů či náhodné prohlídky zavazadlových prostorů aut možné považovat za boj s terorismem, nebo jde o hledání jehly v kupce sena.

Když se v roce 1985 Belgie, Francie, Německo, Lucembursko a Nizozemsko dohodly, že zruší kontroly na společných hranicích, nebylo to unáhlené rozhodnutí z nerozumu. Pětice zemí tak učinila poté, co došla k závěru, že ani kontroly na hranicích nedokáží zastavit pohyb organizovaného zločinu či pašování drog. Když se navíc tento argument spojil s nekonečnými kolonami kamionů a osobních aut na přechodech, bylo rozhodnuto. Sice poté ještě dalších deset let probíhala vyjednávání, nakonec se ale v roce 1995 hraniční přechody mezi těmito zeměmi otevřely.

Výhody plynoucí z volného pohybu osob dokládá mimo jiné i fakt, že se k Schengenu připojily i Švýcarsko, Island a Norsko, které jinak nejsou členy EU. Švýcarsko své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že mu vstup do Schengenu umožnil místo neefektivních hraničních kontrol bojovat proti skutečným hrozbám a navíc mu dal přístup do evropských bezpečnostních databází.

Bez transformace po vzoru eurozóny Schengen nepřežije

Schengen samozřejmě není dokonalý. Jedním z hlavních problémů je to, že s tím, jak se přidávaly další země, se přestalo tolik hledět na schopnost členů dodržovat všechna pravidla, především pak na schopnost střežit vnější hranice prostoru. To se týká zejména zemí na jižní a východní periferii, obzvláště Řecka a částečné též Itálie, kterým práci znesnadňuje členité pobřeží.

Krizi schengenského prostoru lze podle Grose přirovnat ke krizi eurozóny, kterou vyvolala dluhová krize. Zásadním rozdílem mezi eurozónou a schengenským prostorem je ale to, že zatímco v eurozóně může problémy hasit společná instituce, Evropská centrální banka, Schengen žádnou autoritu podobnou ECB nemá.

Má-li ale Schengen přežít, nezbude mu podle Grose nic jiného, než se vydat cestou eurozóny, tedy ustanovit organizaci, která bude zodpovědná za ochranu vnějších hranic. Jedinou institucí, která má nyní pravomoc s ochranou vnějších hranic Schengenu periferním zemím pomáhat, je Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (Frontex). Její možnosti jsou ale omezené.

To, co Schengen potřebuje, je organizovaná stráž evropských břehů s vlastním rozpočtem, která dokáže nejen efektivně kontrolovat příliv migrantů, ale hlavně identifikovat a zastavit navrátilce z řad Islámského státu. Proti terorismu je jednoduše potřeba bojovat na evropské periferii a postupovat do středu kontinentu, nikoli naopak.

Zdroj: World Economic Forum