Místo cara vazalem. Sankce Kreml nepoložily, ruská ekonomika je ale zranitelnější než kdy dříve

Pod povrchem se totiž skrývají strukturální deformace, administrativní intervence a závislost na omezeném okruhu obchodních partnerů. Rusko se proměnilo natolik, že dřívější model integrace jeho hospodářství do světové ekonomiky přešel v systém klonící se stále více k regionální i vlastní uzavřenosti.

Pilířem adaptace ruského hospodářství na sankce je koncept ekonomické autonomie, kterou Kreml prezentuje jako důkaz odolnosti vůči vnějším tlakům. Ve skutečnosti ale potvrzuje, že Rusko stále více izoluje své trhy, technologie i kapitál. Ztráta přístupu k moderním západním technologiím, know-how a penězům z vyspělých trhů vede k postupnému technologickému úpadku, zejména v odvětvích, jako jsou elektronika, polovodiče nebo letectví. Náhrada dovozu ze Západu přeorientováním se na nové obchodní partnery na globálním Východě pomohla v některých méně náročných oborech, ale v klíčových technologických sektorech je účinnost tohoto kroku limitovaná.

Energetika jako tradiční motor ruské ekonomiky prošla citelným otřesem. Evropa, která dlouhodobě kupovala značné množství ruské ropy a plynu, začala zdroje energetických surovin diverzifikovat a přeorientovala se na jiné dodavatele. Rusko reagovalo snahou přesměrovat část exportu na asijské trhy, zejména do Číny a Indie, ale často za cenu výrazných slev a vyšších nákladů na logistiku. Výsledkem je, že energetické příjmy, které dříve byly páteří státního rozpočtu, jsou teď mnohem méně spolehlivé.

Státní intervence v ekonomice zesílily. Dotace, prioritizace strategických podniků a kontrola kapitálových toků se staly běžnými nástroji. Tyto zásahy pomáhají udržet zaměstnanost, ale omezují iniciativu soukromého sektoru a snižují atraktivitu země v očích finančních investorů, kteří ještě na její trh mají přístup.

Slunce svítí z východu

V pozadí změn stojí Čína. Ta se stala nejen hlavním obchodním partnerem Ruska, ale je i jeho prostředníkem v oblastech financí a technologií. Jüan proniká do ruského platebního systému, čínské podniky vstupují do projektů v infrastruktuře, těžbě nebo telekomunikacích a čínské investice vykrývají stále větší část kapitálových mezer vzniklých odchodem západních podniků. Tento model je přitom silně asymetrický, Rusko sice získává relativně stabilní podporu, ale často za podmínek, které zvyšují závislost Moskvy na Pekingu. Jinými slovy, Rusko se z toho, kdo podmínky stanovuje, stalo tím, kdo je přijímá.

Rostoucí role jüanu je jedním z hlavních indikátorů hloubky transformace. Po omezení přístupu ruských finančních domů k bankovnímu systému SWIFT začaly banky častěji využívat čínské clearingové kanály a čínskou měnu pro přeshraniční platby. Podíl jüanu na devizových transakcích v Rusku vzrostl a trh se učí fungovat mimo dolarový systém. To umožňuje částečné obcházení sankcí, zároveň to ale znamená, že rubl a ruské finanční rozhodování více podléhají geopolitickému dění souvisejícímu s Čínou.

Čínské investice v ruské reálné ekonomice jsou obvykle spojené s tím, že Rusko musí přijmout čínskou technologii, dodávky a často i pracovní sílu. V praxi tak mnohé projekty přinášejí jen málo přidané hodnoty pro domácí odvětví. Místo technologického rozkvětu se Rusko může dostat do pozice výrobního a surovinového zázemí pro čínský průmysl.

---

Evropské obranné investice se rozjíždějí jen pomalu

---

V mezinárodním obchodu funguje paralelní dovoz, kdy sankcemi zakázaný import na trh vstupuje přes třetí země – často znovu Čínu, Turecko nebo Kazachstán. Tento mechanismus sice udržuje zboží dostupné, ale za cenu vyšších nákladů, narůstající šedé ekonomiky a komplikované kontroly finančních toků. Provozovatelé těchto alternativních obchodních cest obcházejí regulace a využívají mezer v mezinárodních sankčních režimech. Z dlouhodobého hlediska se tento systém ukazuje jako nestabilní a mimo jiné náchylný vůči korupci.

Kam se hrabe Potěmkin

Vláda často zdůrazňuje, že makroekonomické ukazatele dokazují odolnost ruské ekonomiky, skutečnost je ale podle expertů složitější. Centrální banka těží z omezení pohybu kapitálu, regulace devizového trhu a administrativních zásahů. Režim se tak spoléhá na kontrolu a řízenou redistribuci namísto toho, aby podporoval efektivitu.

Militarizace ekonomiky se prohlubuje, velká část investic i průmyslové produkce je napřená do obranného sektoru. I když to krátkodobě podporuje HDP i zaměstnanost, odvádí to pozornost a zdroje z oblasti inovací technologií pro civilní využití. Ekonomika se stále více přizpůsobuje válečnému režimu, zatímco strategická modernizace a diverzifikace zůstávají opomíjené.

Mezi zásadní slabiny Ruska patří i odliv lidského kapitálu. Řada talentovaných odborníků opustila zemi kvůli omezením, nejistotě a politickému prostředí. To omezuje schopnost země budovat vlastní high-tech zázemí a znovu zvyšuje její závislost na nedomácích technologiích, takže se snižuje její inovační pružnost.

Přesto se Rusko nehroutí. Rezervy marží v energetice, státní kontrola a orientace na asijské partnery stačily k odražení akutního kolapsu. Ale co není, může být. Kapacity pro reformování ekonomiky a její flexibilitu byly oslabeny, a pokud se vnější podmínky zhorší, slabiny se mohou začít rychle projevovat.

Západ přitvrzuje. Bude to stačit?

Naposledy oznámené sankce ze strany Spojených států a Evropské unie ruský režim výrazně testují. Spojené státy nedávno zařadily mezi sankcionované firmy Rosněfť a Lukoil, dva klíčové ropné podniky, které jsou jádrem výnosů Ruska z energetického byznysu. Evropská unie navíc schválila balíček protiruských sankcí, který poprvé zahrnuje také zákaz dovozu zkapalněného zemního plynu (LNG) od ledna 2027, respektive do půl roku u krátkodobých smluv, a rozšiřuje sankce mířící na takzvanou stínovou flotilu tankerů. Tyto kroky mohou dále výrazně snížit příjmy Ruska z energetiky a ztížit logistické přesměrovávání exportu.

V důsledku sankcí uvalených na Rosněfť a Lukoil se ruský exportní řetězec ocitá pod přímým tlakem. Obchodní partneři se musejí rozhodnout mezi pokračováním spolupráce a hrozbou sekundárních sankcí. A zdá se, že přinejmenším Indie a Čína věc neberou na lehkou váhu. Velké indické ropné firmy v reakci na nové sankce razantně omezily dovoz ruské ropy a čínské ropné podniky PetroChina, Sinopec, CNOOC a Zhenhua Oil pozastavily objednávky dodávek ruské ropy po moři.

Na straně Evropské unie pak zákaz dovozu LNG znamená, že Rusko ztratí jeden z mála zbývajících kanálů přístupu na energetický trh starého kontinentu. Kroky tak v důsledku mohou vyvolat tlak na ještě levnější prodej energií a vyšší závislost na podmínkách stanovovaných zbývajícími kupci.

I když ruská ekonomika stále odolává, nová sankční vlna ji zatěžuje v kritických bodech. Výnosy z prodeje energetických surovin jsou pilířem státního rozpočtu a jeho podkopání znamená nejen peněžní, ale i psychologický zásah. Pokud budou sankce prosazovány důsledně a mezinárodní spolupráce bude efektivní, mohou vyvolat stres, kterému systém přestane odolávat. Budoucnost ruské ekonomiky se tak ocitá na křižovatce mezi přežitím opětovnou adaptací a rizikem strukturálního kolapsu.

Zdroj: Washington Post, Guardian, Newsweek, Brookings