Obří selhání zdravého rozumu
Stále bydlím pár bloků od bývalé centrály Lehman Brothers (LB) na Sedmé Avenue číslo 745 – šest bloků a deset tisíc let. Dál kolem ní chodím několikrát týdně a vždycky se snažím dívat před sebe, směrem na jih, k Wall Street.
A přesvědčím se jít dál, neohlížet se vlevo ani vpravo a nenechat vzpomínky zaútočit. Pokaždé se však zastavím a dívám se na modře svítící logo Barclays Capital, které, alespoň na mě, působí jako náhražka za honosný symbol, který 158 let visel nad vchodem nejznámější obchodní banky na Wall Street – Lehman Brothers.
Přitom byla až čtvrtou největší bankou. Ale její tradice byla hodná bankovní legendy - peníze Lehman Brothers zaštiťovaly, ručily a daly vzniknout takovým společnostem jako maloobchodním Gimbel Brothers, F. W. Woolworth a Macy's, dále American, National, TWA a Pan American Airlines. LB dodala kapitál například Campbell Soup Company, Jewel Tea Company, B. F. Goodrich a dalším. Byla u vzniku barevné televize a hollywoodských studií RKO, Paramount a 20th Century Fox. Finančně se podílela třeba i na ropovodu přes Kanadu.
Připouštím, že jsem byl svědkem až jejího pádu, toho čtyřletého smrtelného nářku světového finančnictví na začátku 21. století. Ten skončil 15. září 2008. I tak ale vzpomínám na ty velkolepé časy. A když přicházím k zastávce před budovou, vím, že mě za chvíli zaplaví smutek. Pokaždé se ale zastavím a dívám se nahoru do třetího patra, kde jsem kdysi pracoval jako makléř na jednom z nejnáročnějších dealingů na světě.
A pak počítám patra až k tomu jedenatřicátému, kde věci nabraly tak katastrofický směr. Ve třicátém prvním patře totiž sídlil "Král Richard", šéf Lehman Brothers Richard S. Fuld.
Nostalgicky, a zároveň naštvaně zírám na tu budovu, opakuji si nezodpovězené otázky a jsem nepochopitelně smutný. Jsem v pasti těch několika slov, které znají všichni ti, kteří se snaží minulost pitvat s růžovými brýlemi na očích: Kdyby tak jen..
Někdy v noci nemůžu spát a snažím se všechna ta „kdyby tak jen“ nějak uspořádat. Někdy se jejich pořadí mění, někdy je tím nejdůležitějším něco jiného, něco, co v tu chvíli považuji u kolapsu LB za klíčové. Nikdy bohužel nemám jasno.
Až na jedu výjimku, a to když stojím na té ulici, dívám se na tu obrovskou masu skla, která donedávna byla domovem Lehman Brothers a soustředím se na to třicáté první podlaží. V tu chvíli mám jasno. A slova „kdyby tak jen“ jako šíp proletí mojí hlavou.
Kdyby tak jen byli Dick Fuld a prezident LB Joe Gregory naslouchali! Třikrát je varovaly tři z nejchytřejších finančnických mozků na Wall Street – Mike Gelband, náš globální šéf pro kapitálové trhy, investiční šéf Alex Kirk a Larry McCarthy, šéf obchodování s dluhopisy.
Ti všichni od roku 2005 upozorňovali na to, že realitní trh přežívá na dluh a jen hraje o čas a že parník Lehman Brothers míří přídí přímo na největší ledovec schovaný pod hladinou, navíc se špatnou posádkou na velitelském můstku. Dick a Joe se ve všech třech případech k problému otočili zády. Od dob Petrova zapření Ježíše to bylo asi nejhorší trojité "ne".
Kromě tohoto klíčového zbývá dalších šest "kdyby tak jen", všechny založené na stejně odporném podlézání a skrývání se před problémy.
Kdyby se tak jen Fuld snažil pozorně vnímat aktuální dění ve firmě – jak úspěchy, tak chyby. Kdyby tak jen naslouchal svým generálům, setkával se s lidmi, kteří bance vtiskli srdce a duši, možná bychom se vyhnuli katastrofě. On se ale místo toho uzavřel do svého paláce v třicátém prvním patře, daleko od veškerého dění, a pouze snil o zrychlujícím růstu a vlastních ambicích odtržených od reality.
Zdroj: Colossal Failure of Common Sense
