Rok 2020 a lekce o riziku
Rizik jsou plné finanční trhy. Rizik je ostatně plný celý svět. Jakmile se podaří nějaké riziko dostat pod kontrolu, objeví se zpravidla nové.
Začněme příkladem, který nemá s finančními trhy nic společného. Jedna norská studie prokázala, že nová auta mají více nehod, ačkoli jsou v nich využívány vyspělejší technologie a mají lepší bezpečnostní opatření. Nových aut je totiž na silnici více než těch starých a jejich řidiči se cítí méně ohroženě a jezdí častěji. Pravděpodobnost nehody a zranění v novém autě je proto vyšší než šance na obdobný problém při jízdě vozem starším.
Lze z toho vyvodit závěr, že dobře míněná snaha o větší bezpečnost mívá jisté vedlejší a ne zrovna žádané účinky. A to je k dění na trzích, co by kamenem dohodil. Velká finanční krize i letošní krize koronavirová vedly na řadě trhů minimálně k dočasnému přehodnocení rizik – před lety to byly americké hypotéky, letos pak… no co vlastně?
Když se v únoru a březnu ceny akcií nebo třeba firemních dluhopisů řítily z útesu, bylo to fascinující. Rekordně špatné. Pak přišly centrální banky a udělaly, co (nejspíše) musely – dodaly na trh tolik peněz, kolik bylo potřeba k uklidnění investorů. Je ale navýsost pravděpodobné, že masivní odkupy aktiv (včetně firemních dluhopisů, ETF a dalších nástrojů) budou mít jednou nějaké nechtěné dopady, jen ještě nevíme přesně jaké.
zdroj: Google Finance
Jisté je pouze to, že investoři budou napříště chápat rizika jinak. Trhy si po raně jarním výplachu totiž vedly výrazně lépe než ekonomika. Centrální banky jsou přitom jasným důvodem této dichotomie. A pro někoho tedy možná do budoucna viníkem nových problémů.
Není cílem nyní hodnotit, zda tak masivní podpora celého finančního systému a ekonomiky je správná. Investování je nakonec o tom, jak zvládnete pochopit dané prostředí, konkrétní trh, a najít aktiva, která do budoucna nabídnou výnos. Nic více, nic méně. A centrální banky jsou bezpochyby součástí celého tržního systému, ať se nám to třeba i nelíbí.
Jejich aktivity v uplynulých letech nicméně mohou mít výrazný vliv na to, jak budou investoři chápat rizika a pracovat s nimi v rámci alokace aktiv a strategie obecně. A znamená to, že zamezení některým rizikům cestou extrémního uvolnění měnové politiky může nechat vyvstat rizika nová. Vedle často zmiňovaných věcí, jako je třeba znemožnění kreativní destrukce, a tedy vznik takzvané zombie ekonomiky, ve které díky levnému financování "garantovanému" opatřeními centrálních bank přežívají i firmy, které by jinak velice rychle šly ke dnu, je to i změna postoje investorů k riziku. Pro jasnost pár (ani ne tak) hypotetických příkladů:
- Budou investoři více riskovat, protože budou cítit v zádech podporu centrálních bank?
- Budou muset investoři ve snaze dosahovat zajímavých výnosů více riskovat, než by jim za normálních (říkejme raději dřívějších) podmínek bylo milé?
- Najdou se v budoucnu vůbec atraktivně oceněná aktiva?
- Změní se klasický cyklus paniky, opatrnosti, nákupní horečky a vystřízlivění tak, že během příštích recesí budou investoři již bez obav nakupovat, vědomi si příznivého větru v zádech dujícího z tiskáren peněz?
- A co když centrální banky šlápnou vedle a jejich měnová politika nebude v souladu s optimistickými očekáváními investorů?
Snaha řídit rizikovost v rámci investování je chvályhodná. Cílem bylo, je a bude vyhnout se těm nejhorším scénářům. Omezení rizikovosti v jedné oblasti ale zpravidla vede ke vzniku rizika někde jinde. A rok 2020 je v tomto směru jen poslední lekcí z mnoha.
Zdroj: A Wealth of Common Sense
