KONTEXT: Bankovní machiavellismus aneb Proč se (ne)bát provázanosti evropských finančních systémů

Horská: Navzdory jistému uklidnění v eurozóně existují systémová rizika, například chatrný italský finanční sektor. Opakovaně se proto připomíná provázanost bank a finančních institucí v Evropě. Podle některých statistik v důsledku finanční krize došlo k určitým změnám v této oblasti. Došlo podle tebe ke zlepšení?

Skořepa: Je otázka, jak provázanost vlastně měříme, těch možností je mnoho. Nedávno jsem se navíc díval do jedné studie, podle které, i když si nakonec vybereme určité měřítko, narazíme na to, že je vývoj v různých zemích rozdílný. Nicméně pokud to zjednoduším, z dostupných statistik vyplývá, že se míra provázanosti (a tím citlivosti) buď nemění, nebo se věci mírně zlepšují, alespoň podle zvolené metodiky.

Horská: Říkáš, že zlepšují. Tím máš na mysli, že se omezuje provázanost?

Skořepa: Ano, omezuje se provázanost. Možná jsem ale ani neměl říkat, že zlepšují, protože podle mě provázanost sama o sobě není až tak velký problém. Obecně provázanost – v ekonomické literatuře bilanční, obchodní a tak dále – znamená sdílení rizika. Pokud jsme nějakým způsobem provázaní, tak pokud je jednomu hůře, dovolí mu provázanost část problému přenést na druhého a naopak. Tím se problém rozkládá, a každý se tím pádem máme v průměru lépe, než kdybychom kolísali bez jakéhokoli tlumiče nahoru a dolů. Provázanost, třeba i obchodní, tedy zpravidla bývá pozitivní. Ano, jednou skrze tyto vazby někdo pomáhá nám, jindy někomu pomáháme my tím, že sdílíme jeho problém. To je ale princip pojištění.

Horská: Jinými slovy, co se evropských bank a finančních institucí týče, obavy z provázanosti jako takové jsou zbytečné. Sama o sobě problém nezpůsobí.

Skořepa: Přesně tak, samotnou provázanost bych jako problém neviděl. Samozřejmě, posiluje šíření krize, posílila ho v minulých letech, když probíhala finanční krize, ale příčiny krize bych viděl jinde. Provázanost je spíše podmínka, díky které se krize šířila, k čemuž bych dodal, že vlastně vůbec není zřejmé, zda bylo dobře, že se šířila tak, jak se šířila, nebo to bylo špatně. To by bylo na samostatnou diskuzi, v tomto kontextu si ale myslím, že bychom měli spíše hledat příčiny krize, než se zaměřovat na její šíření. A příčin je bezesporu celá řada, mě teď napadá třeba přehnané spoléhání se na ratingové agentury, protože to, jak rating funguje, je velice zvláštní.

Horská: Je to takový alibismus. Ratingová agentura říká A, takže já se nemusím starat, já do toho rizika jdu, protože někdo řekl A, já už si tím pádem nemusím ověřovat informace.

Skořepa: Souhlasím, právě toto byl jeden z klíčových problémů. Co se týče eurozóny, v jejím případě se bohužel instituce a státy samotné vlastně odmítly řídit vlastními pravidly, která byla nastavena vcelku rozumně. Jakmile jim to poprvé začalo šlapat na kuří oko, rozhodly se upřednostnit národní zájmy před zájmy měnové unie. Konkrétně tehdejší německý kancléř Schröder evidentně upřednostnil zájmy Německa a své vlády před dlouhodobým obrazem celé eurozóny.

Horská: Z premisy, že když dojde na pomyslné lámání chleba, státy často upřednostní vlastní zájmy, vychází i má další otázka. V eurozóně je to dnes v rámci preventivních opatření – bankovní unie a podobně – nastaveno tak, že si země má problémy ve svém bankovním sektoru vyřešit sama, a pouze v případě, že to nezvládne, jít za evropskými institucemi. Nehrozí, že nakonec v případě nějakých turbulencí banky v silných státech – prostřednictvím těchto států, respektive vlád, jejich pozice v evropských institucích – budou řešit své problémy na úkor stability bank ve slabých státech eurozóny?

Skořepa: Obávám se, že ve tvé otázce je rovnou obsažena i odpověď. A pokud se podíváme na to, jak probíhala krize v Řecku, najdeme i potvrzení tohoto předpokladu, tam totiž nastal přesně tento scénář. Německé a francouzské banky tam měly řadu svých zájmů, o které nechtěly přijít, respektive domácí vlády těchto bank se snažily uchránit tyto zájmy, a proto místo toho, aby se nechal řecký bankovní sektor "uvadnout" v rozsahu, v jakém to bylo potřeba, nechal se žít za cenu toho, že se spousta původně privátních řeckých dluhů posunula na úroveň celé eurozóny. Problém Řecka se tak najednou týká i Slováků, Belgičanů, Portugalců a dalších, kteří s řeckou situací měli pramálo společného. Obávám se, že to, co jsme viděli jednou, uvidíme v podobné situaci opět. Ono to ostatně vyplývá z logiky mezinárodní ekonomické politiky, která říká, že ti silnější vždy nakonec tahají za delší konec provazu.

Horská: I v této souvislosti mě napadá, zda existují – třeba i z pohledu České republiky, kdyby se rozhodla vstoupit do eurozóny – nějaké pojistky, kterými se malý, slabý stát může chránit a bránit vlivu a moci velkých států a bankovních domů?

Skořepa: Pojistky formálně existují v zákonech či direktivách. V této souvislosti mě napadá konkrétně pasáž, kde se praví, že pokud je bankovní skupina v potížích, ale určitá část je v pořádku, což může být právě případ českých dcer zahraničních bankovních domů, měla by pomoc dcer matkám přicházet pouze v případě, že to dceru nepoškodí a že s tím souhlasí. To je teorie, jaká ale bude případně praxe, nikdo neví. Řecký příklad ukázal, že se realita od teorie může nepříjemně lišit.