Vše má svůj poločas rozpadu. I historie nebo ekonomie
Dinosauři byli studenokrevní, pomalí a zrovna nehýřili barvami, učilo se dříve. Dnes se již ví, že byli velice mrštní a rychlí, někteří měli těla pokrytá peřím a někteří by si svým zbarvením nezadali s pávy. Dokonce prý někteří mohli být i teplokrevní. A tak je to se vším. Neutuchající výzkum a nové objevy nás učí, že vše, co víme, platí jen do doby, než přijdeme na to, že platí něco jiného.
Mění se prakticky vše, co víme. Respektive to, co si myslíme, že víme. V 70. letech bylo v periodické tabulce 106 prvků. Dnes jich v ní je o 12 více. To znamená, že za zhruba padesát let se jejich počet navýšil o více než 10 %.
Nebo jiný příklad. Až do 50. let minulého století se učilo, že normální somatická buňka člověka má 48 chromozomů. Teprve výzkum z roku 1956 prokázal, že jich má jen 46.
"S věděním je to jako s radioaktivitou. Když se budete dívat na izolovaný atom uranu a čekat, až se rozpadne, a uvolní se tak energie, můžete čekat vteřinu, ale také tisíce či miliony let," říká Samuel Arbesman, milovník vědy a autor publikace The Half-Life of Facts: Why Everything We Know Has an Expiration Date.
Poločasem rozpadu vědění se zabývala také profesorka Rong Tangová ze School of Library and Information Science na bostonské Simmons University. Konkrétně se snažila přijít na to, jak dlouho trvá, než jsou odborné publikace v určitých oblastech nahrazeny jako zastaralé nebo aktualizovány.
Nikoho asi nepřekvapí, že "nejstabilnější" ze všech vědních disciplín je fyzika. Poměrně zajímavé však je, že ekonomie je v základech pevnější než třeba matematika nebo religionistika.
Zdroj: A Wealth of Common Sense
