Euro: Lepší nápad než provedení
Společná evropská měna měla stmelit Evropu, omezit kurzové riziko a podněcovat zrychlování obchodu, zvýšit konkurenceschopnost celého regionu, uvolnit pohyb kapitálu a pracovní síly a v neposlední řadě pomoci omezit cykly v ekonomice. I když to všechno vypadalo na papíře zajímavě, skutečnost je nakonec úplně opačná. Euro je dnes spíše na obtíž.
Prakticky všichni řečníci na nedávném 136. Žofínském fóru s tématem "Dekáda eura – úspěch nebo zklamání?" se shodli v tom, že šlo spíše o dekádu zklamání než o úspěch, i když to každý vidí trochu jinak.
Otec eura svému dítku věří
Největším tahákem fóra byl určitě Otmar Issing, jeden z otců myšlenky o společné evropské měně, který byl také hlavním ekonomem ECB. On sám stále věří v sílu a opodstatnění evropské měny, a za tímto názorem si pevně stojí, což podle něj dokazují první úspěšné roky projektu. Podle Issinga je však největším problémem dnešního eura skutečnost, že se tento projekt ubírá jiným směrem, než byl jeho původní cíl, a že se krize dotkla mnoha oblastí najednou.
Nesouhlasí s přijímáním a realizací různých pomocných opatření a "záchranných balíčků", které jednak neřeší příčiny problému, ale pouze jeho důsledky, což je samozřejmě špatně, a rovněž porušují Maastrichtskou smlouvu. Ze stejných důvodů odmítá také vznik eurobondů, které jsou podle něj nespravedlivé vůči zemím jako Německo a jejich občanům. Pro euro jsou podle Issinga cestou do pekla.
Na druhou stranu přiznává, že již od začátku byly problémy eurozóny, zejména týkající se rozdílnosti ekonomik, jasně patrné, ale autoři projektu se tím nezabývali. Problém také vidí v tom, že euro nemělo politický základ, což v minulosti nikdy nefungovalo, ale snaha o vytvoření politické unie by už dnes urychlení řešení nepomohla.
Chybí dodržování pravidel
Spíše by pomohl návrat dodržování pravidel a disciplinovanosti jednotlivých zemí. Je dobré upozornit rovněž na to, že samotný Issing se, na rozdíl od současných politických a ekonomických špiček eurozóny, nebrání tomu, aby eurozónu opustila některá z problematických zemí.
I podle guvernéra ČNB Miroslava Singera je nedodržování pravidel jednou z příčin současných problémů eurozóny. Kromě toho jde také o strukturální nesourodost a nevyhovující institucionální uspořádání eurozóny. V prvních letech existence eurozóny přitom tyto problémy nebyly viditelné, protože se díky příznivým ekonomickým podmínkám euru díky omezení kurzového rizika dařilo podporovat obchod, vyrovnávat úrokové sazby a zemím v jižní části EU rychle růst.
Možná právě to bylo nakonec pro euro nebezpečné, protože neduhy stále existovaly, jen byly méně patrné. Ekonomická nerovnováha jednotlivých zemí se podceňovala. I když docházelo k jednoduššímu přesunu kapitálu, přinášelo to akorát větší riziko, které bylo následně bagatelizováno – na riziko v méně vyspělých ekonomikách se nekladl důraz díky členství v eurozóně. Díky přílivu kapitálu docházelo k přehřívání některých ekonomik, které ale nevedlo ke konsolidaci veřejných financí, ale naopak k ještě větším výdajům. Problémem byl rovněž fakt, že pravidla ohledně fiskální politiky existovala, ale byla pravidelně a beztrestně porušována. Země tak musely být disciplinované před vstupem do EMU, ale po vstupu již na ně nebyl vyvíjen tak velký tlak.
Nikdo navíc nepočítal se scénářem krize. Když se objevil nějaký problém, řešil se přesouváním do budoucna, ne konkrétními opatřeními. Poslední roky poznamenané krizí pak odhalily nedostatky fungování různých ekonomik s jedinou měnou, zejména další prohlubování rozdílů mezi jižní a severní částí eurozóny, protože státy ohrožené krizí se nemohou vypořádat s krizí na vlastní pěst.
