David Marek (Deloitte): Toto je jeden z důvodů, proč česká ekonomika zaostává za globálními lídry
Česká ekonomika se na první pohled blíží špičce – požadované výnosy dluhopisů zčervenaly, což svědčí o stabilitě hospodářství, a zároveň HDP roste nebývalým tempem. Optimismus ale opadne, jakmile se na české hospodářství podíváme jinou optikou. Česku například chybí vize, která by určila hospodářské cíle a cestu, jak jich dosáhnout, říká hlavní ekonom Deloitte David Marek. Na jednu kvalitní strategii se přitom podle něj práší někde v archivech.
Data naděje: Znamená přebytek na běžném účtu, že se blížíme ke "špičce peletonu"?
Oživení v zahraničním obchodu je pro českou ekonomiku životní nutností. Ta je malá a velice otevřená, a tudíž je konkurenční schopnost alfou a omegou vývoje celého našeho hospodářství. Aktuálně ho ovlivňují dlouhodobé trendy. Mezi ty patří to, že se Česká republika nejprve vymanila z deficitu zahraničního obchodu a dostala se do přebytku, aby následně, po několika letech, dosáhla přebytku i na běžném účtu. Tím se přibližujeme ekonomikám podobným té české.
To, že české hospodářství dosahuje stále vyšších přebytků zahraničního obchodu, je z dlouhodobého pohledu dáno tím, že se v 90. letech a v průběhu minulé dekády výrazně investovalo do obnovy strojního vybavení, změnily se postupy řízení firem a tak dále. To vše vedlo k tomu, že se česká ekonomika modernizovala a podobně jako ty v sousedství dosahovala stále lepších výsledků v oblasti exportu. To nakonec vedlo k tomu, že jsme začali dosahovat zmíněných přebytků.
Vedle dlouhodobých trendů českou ekonomiku ovlivňuje i řada krátkodobých faktorů, například devalvace koruny. Když centrální banka před dvěma lety představila kurzový závazek, tehdejší kritici trochu podcenili to, že jsou pro nás jako malou a otevřenou ekonomiku cenové faktory, tedy tři základní veličiny – produktivita práce, cena práce a kurz koruny –, zásadní. V tomto případě přitom hrály roli všechny tři faktory, a to ve prospěch zvýšení konkurenceschopnosti.
Přidaná hodnota: Jsme centrem kreativity, nebo jen spolehlivou fabrikou západu?
To, že roste přidaná hodnota zahraničního obchodu, lze odvodit z toho, že roste přidaná hodnota v průmyslu jako takovém. Více než polovina průmyslové produkce je přitom určena na export. Z toho vyplývá, že nějakým způsobem roste nejen kvantita, ale i kvalita toho, co vyvážíme. To ale není dostatečně ambiciózní. Mohli bychom být daleko ambicióznější, snažit se, aby v naší exportní produkci byly více zohledněny faktory výzkumu a vývoje.
Česká republika přitom do této oblasti dlouhodobě málo investuje. Podíl výdajů na výzkum a vývoj se pohybuje mezi jedním a dvěma procenty HDP, aktuálně v posledním roce to bylo snad 1,9 %, ale to jen díky urychlenému dočerpávání zdrojů z evropských fondů. Přitom součástí programu Evropa 2020 je zvýšení podílu výdajů na výzkum a vývoj na 3 % HDP. Země, které jsou dlouhodobě úspěšné (Skandinávie, Jižní Korea, USA, Německo) dosahují ještě vyšších výdajů na výzkum a vývoj. V tomto směru Českou onou často skloňovanou montovnou zůstává.
Repatriace jako klatba i naděje: Jak přesvědčit zahraniční firmy, aby tu (více) utrácely?
To, zda tu budou firmy nechávat více peněz, závisí na tom, jak atraktivní investiční prostředí bude Česká republika nabízet. Atraktivitu z jejich pohledu definuje řada faktorů – od toho, jak kvalitní máme pracovní sílu (což úzce souvisí s kvalitou českého školství), přes kvalitu české infrastruktury a to, jak drahá či levná je tu práce, až po úroveň zdanění. Jde o soubor záležitostí, které by měly být z povahy věci předmětem vládní strategie.
Jeden z nejkvalitnějších materiálů, který na toto téma vznikl, a to pod vedením profesora Mejstříka, bohužel skončil kdesi v archivech a nikdo se mu nevěnuje. Přitom by z něj bylo možné dlouhodobě těžit. Je škoda, že se tomu nyní takto široce a koncepčně nikdo nevěnuje.
