Co (všechno) je špatně na japonské ekonomice?

Japonsko už dvě desetiletí neúspěšně bojuje s deflací. Zvrátit nepříznivé ekonomické trendy se zemi nedaří ani za pomoci bezprecedentně uvolněné měnové politiky Bank of Japan a podpůrných opatření japonské vlády. Kde je zakopaný pes?
Problémem číslo jedna je v Japonsku demografická situace. Země má vůbec nejstarší populaci na světě a nízkou míru porodnosti. Politika země vycházejícího slunce navíc nepodporuje přistěhovalectví, které by nepříznivé demografické křivky mohlo alespoň trochu vylepšit.
Japonští spotřebitelé kvůli dlouhodobě nepříznivé ekonomické situaci odmítají utrácet, na což japonské společnosti reagují posilováním investic v zahraničí a naopak omezováním investic na domácím trhu.
A je toho mnohem více. Například extrémní zadlužení, které je navíc tím větší, čím intenzivněji se vláda snaží hospodářství vzpružit. Takzvaná abenomika, jak se přezdívá politice japonského premiéra Šinzóa Abeho, sice pomohla oslabit jen, což podpořilo příjmy exportně orientovaných společností, do vývoje mezd a hospodářského růstu se ale zatím nijak výrazněji nepromítla.
Extrémní zadlužení se Abe snažil zkrotit zvýšením daně z obratu, když tak ale v roce 2014 učinil, spotřebitelské výdaje a HDP se propadly a japonská ekonomika vstoupila do recese. K dalšímu plánovanému zvýšení daně z obratu dosud po odkladu nedošlo.
Naprázdno zatím vychází i snažení japonské centrální banky, která v roce 2013 zahájila program skupování finančních aktiv. Bilance Bank of Japan se od té doby zvýšila z 34,5 % HDP na 80,6 % HDP, ani to ale nepomohlo.
Guvernér japonské centrální banky Haruhiko Kuroda prohlásil, podobně jako před několika lety šéf ECB Mario Draghi, že udělá vše, co bude potřeba, aby dostál svým slibům, zatím ale mnoho příležitostí k oslavě neměl.
Japonsko má i navzdory dosavadním neúspěchům stále několik nevyzkoušených možností, jak slabou ekonomiku podpořit. Může svoji populaci nechat omládnout uvolněním imigrační politiky, může se pokusit na pracovní trh dostat více žen a starších lidí, kteří stojí státní rozpočet nemalé peníze, či uvolnit podmínky na trhu práce tak, aby mohly firmy jednodušeji přijímat a popouštět zaměstnance. Proti ale stojí přetrvávající stereotypy, citlivost spotřebitelů na úroveň zdanění či neochota pracovníků vzdát se svých pravomocí a jistot.
Zdroj: Bloomberg