Kdo může mít napříště pod palcem stabilitu českých bank?

Ze strany eurozóny, v níž sídlí matky mnoha významných českých bank, po několika letech ožila snaha prosadit změnu pravidel bankovní regulace tak, aby kapitál použitelný pro stabilizaci bank s matkami v eurozóně, tedy v takzvané bankovní unii, byl držen nikoli povinně přímo v těchto dceřiných bankách (tedy například přímo v Česku, jak je tomu nyní), ale aby mohl být držen na úrovni matek. O stabilitě českých dcer (ČSOB, Česká spořitelna, Komerční banka a další) by tak rozhodovali primárně regulátoři matek, tedy zpravidla Evropská centrální banka.

"Tato změna by znamenala, že by nadále nebylo zajištěno dostatečné krytí příslušných rizik na individuální úrovni. Takže případné problémy matky by se mohly řešit na úkor dcery. To by byl pravděpodobně často případ dceřiných bank v Česku, případně by matka mohla ignorovat problémy dcery a nechat ji napospas, tedy bez kapitálu. Důsledky jejího krachu by přitom šly na úkor systému pojištění vkladů v dané zemi a důvěry v domácí sektor," napsal Marek Mora.

V současné situaci lze problém připodobnit k situaci, kdy by každá země Evropské unie měla dosud na svém území určité strategické zásoby plynu, ale vznikl by tlak tyto zásoby převézt do Frankfurtu s tím, že v případě potíží s dodávkami plynu do Evropy se bude z Frankfurtu rozhodovat, která země kolik plynu dostane. A pokud by na Česko v tomto rozhodování zbylo málo plynu, bylo by na něm, aby si někde nějak sehnalo zbytek.

Marek Mora tak správně upozornil na to, že ve stínu nynějších debat o správném tempu zpřísňování měnové politiky tváří v tvář vysoké inflaci musejí evropské centrální banky (pokud hrají zároveň roli bankovních regulátorů a dohledů) řešit i jiné, ještě složitější, ale přitom z hlediska dlouhodobé prosperity podobně důležité otázky. Oponentem v těchto debatách přitom není žádný vzdálený barbarský stát, nýbrž "regulatorní konkurenti" z jiných zemí samotné Evropské unie.