Investování: Bojíme se ztrát, nebo je to mýtus?
|

Investování: Bojíme se ztrát, nebo je to mýtus?

Nikdo nemá rád, když jeho investice klesá na hodnotě. Podle teorie rizikové averze působí ztráty na lidi daleko více než případné zisky. Tato teorie je v behaviorální ekonomii velice oblíbená, její autoři za ni dokonce dostali Nobelovu cenu, v poslední době ale čelí kritice. V čem je její největší slabina?

Psychologie Chyby v investování Rizika Ponaučení pro investory Investování Investiční strategie

Podle teorie rizikové averze se lidé bojí ztrát natolik, že jsou ochotni více riskovat, aby se těmto ztrátám vyhnuli. Zní to jako paradox, ale i díky tomuto chování je mezi investory (mezi těmi aktivními určitě) mnohem více těch, kteří dlouhodobě prodělávají.

Záleží (nejen) na velikosti ztráty

Jedním z bodů, které kritici teorii vyčítají, je skutečnost, že neplatí v případě, že jsou investované prostředky velice malé. Je to logické, protože když investor (stejně jako třeba hráč v kasínu) riskuje jen málo peněz, jejich ztráta mu reálně nijak neuškodí, zatímco možný užitek z výhry v emoční rovině výrazně překonává strach ze ztráty.

S únosností ztráty souvisí její velikost vztažená k celkovému majetku investora. To, co je pro extrémně bohatého člověka zanedbatelná ztráta, může být po běžného investora člověka nepředstavitelné.

Tento vliv objemu investovaných peněz na investora je důvodem, proč je složité stanovovat jakákoli obecná pravidla v rámci teorie averze ke ztrátám. Podle Joea Wigginse ze společnosti Aberdeen Standard Investments jsou mnohem důležitějším, byť méně zjevným faktorem ovlivňujícím nemožnost vytváření obecných pravidel referenční body. Ty u jednotlivých investorů rozhodují o tom, zda je investice považována za úspěšnou, nebo není. I když to tak na první pohled nevypadá, ztráty jsou spíše subjektivní než objektivní, přičemž referenční body rozhodují o tom, zda se averze ke ztrátám projeví, nebo neprojeví.

Referenční body

Další problém tkví v tom, že referenční body nejsou přesně dané, ale závisejí na různých vzorech a chybách v chování investorů, prostředí a podobně. Wiggins uvádí jednoduchý příklad, v němž tři investoři investují do stejného portfolia, které zaznamená po roce pokles o 10 %, přičemž benchmark klesne o 15 %. Jak tuto ztrátu přijmou?

  • Investor A je spokojen s výkonností portfolia vzhledem k indexu, takže výsledek považuje za zisk.
  • Investor B je zklamán z celkové ztráty.
  • Investor C je spokojen, protože mluvil se svým sousedem, který za stejnou dobu prodělal dokonce 22 %.

Je to velice zjednodušený příklad, nicméně dobře ukazuje, jak se liší referenční body jednotlivých investorů a jak těžké může být tyto referenční body určit. Předvídat a porozumět chování investorů na základě teorie averze ke ztrátám tedy může být poměrně složité.

Přes všechny tyto nedostatky ale Wiggins přiznává, že teorie má své opodstatnění, protože je založena na chování investorů a je "reakcí na strnulost klasické ekonomie a přílišné spoléhání se na racionalitu při zkoumání individuálního a kolektivního chování investorů". Při její aplikaci je každopádně nutné brát ohled na kontext a konkrétní vzorce chování investorů.

Zdroj: behaviouralinvestment.com