Vyrobíme si zombie ekonomiku aneb Je antivirus lepší, než bude kurzarbeit?

Není prostor na vyčerpávající analýzu celé věci (docela hezký přehled o odstínech kurzarbeitu uplatňovaných v různých zemích Evropy a o výsledných zkušenostech lze najít například ZDE a ZDE). V následujících odstavcích (publikovaných v mírně upravené podobě před týdnem na stránkách E15) se věnuji jednomu konkrétnímu aspektu kurzarbeitu ve srovnání s nynějším českým programem Antivirus, a to otázce, zda daný program pomáhá zombifikovat ekonomiku, tedy zda pomáhá přežít firmám, které jsou zjevně neperspektivní.

Program Antivirus podle většiny komentátorů sehrál příznivou roli v prvních měsících po úderu pandemie. Nyní již ale prý českým firmám nabízí spíše jen zbytečně pohodlný (a tím pádem pro veřejnou kasu zbytečně drahý) polštář, protože jim umožňuje odložit tušené, ale nepříjemné rozhodnutí o redukci počtu zaměstnanců. Dochází tak prý k odkládání potřebné transformace trhu práce. Lékem na to má být rychlé zavedení kurzarbeitu německého střihu.

Obávám se, že může jít o hluboký omyl. Rozhodnutí zatím nepropouštět je především odrazem přetrvávajícího optimismu valné většiny českých zaměstnavatelů, že jejich situace se v dohledné době vrátí do normálu. Při aktuálním nastavení podmínek programu Antivirus totiž zaměstnavatel sám hradí část mzdové náhrady vyplácené nepracujícím zaměstnancům. Ochota zaměstnavatele k těmto platbám dává smysl jedině v případě, že očekává brzký návrat k plnému zapojení své pracovní síly, a tudíž je pro něj levnější pár měsíců takového dotování než dát lidem výpověď, zaplatit jim odstupné a za pár měsíců je lákat zpět.

Tuto dotaci lze tedy chápat jako více či méně rizikovou investici zaměstnavatele do budoucnosti, v níž očekává, že se mu udržení daného zaměstnance vyplatí. V takovém případě ale nelze tvrdit, že Antivirus pomáhá přežít pár dalších měsíců firmám, které samy tuší, že nemají budoucnost.

Stížnosti na poškozování funkce trhu práce budou namístě spíše až po přechodu ke kurzarbeitu německého stylu. V tomto novém režimu totiž bude zaměstnavatel zaměstnanci platit jen za skutečně odvedenou práci a stát bude doplácet část zbytku původní mzdy. Zmizí tedy onen prvek rizikové zaměstnavatelské investice do udržení daného zaměstnance. Teprve poté bude možno skutečně mluvit o pohodlném polštáři. Dříve leda v případě, že se podaří prosadit, aby firma přece jen do zaměstnance ve výše uvedeném smyslu alespoň trochu investovala. Třeba tím (jak zněl původní návrh kurzarbeitu z dílny MPSV), že za něj bude platit celé sociální (nebo alespoň zdravotní) pojistné.