Když jde o všechno: Aby se manažer před novináři nerozsypal a podnikatel to nevzdal

Lidi napadne spousta věcí, když slyší pojem cizinec podnikající v České republice. Společné vědomí každé národnosti přiřazuje určité role - Vietnamci prodávají potraviny, Italové předělávají renesanční budovy, Rusové vlastní celé Karlovy Vary. Kam ale v této směsici patří mladá rumunská novinářka toužící po lepší budoucnosti?

Tuto otázku jsem řešila na konci dubna 2010, když se management vydavatelství, kde jsem pracovala již pátý rok, rozhodl náhle uzavřít anglický ekonomický týdeník Czech Business Weekly. Navzdory úsilí, které redakce vyvinula, aby titul udržela nad vodou, slyšelo vedení jen na čísla a ta naše nebyla úplně černá. Konec přišel razantně a my, bývalý tým, který dosud identifikoval vlastní život s prací pro CBW, jsme se museli rozhodnout, jak dál. Já osobně jsem věděla jednu věc - už nikdy, ale nikdy nechci zažít znovu takovou bolest, která plyne z toho, že někdo cizí má tak obrovskou moc nad mým životem. Nevěděla jsem tehdy, že bolest má mnoho barev a podnikání je nejsnadnější cestou k tomu, abych si je všechny velmi rychle a dosyta vychutnala.

Založit firmu s penězi od trenéra tae-ba

Navzdory různým pracovním nabídkám, které po uzavření CBW přišly, jsem cítila, že moje cesta vede jinudy. Poté, co jsem se rozhodla opustit mediální svět, jsem s ním však chtěla zůstat alespoň v nějakém kontaktu a chtěla jsem sdílet jeho krásy se světem byznysu. Novinařinu jsem přece milovala. Moje vize byla nabízet mediální školení pro lídry a udělat z profese mediální trenérky samostatné povolání.

Z důvodů řízení podnikatelských rizik jsem se rozhodla založit společnost, kterou jsem pojmenovala MediaIntel. No, když jsem tolikrát slyšela, že jsem na ženu až příliš inteligentní, tak to přece můžu využít a udělat z toho alespoň brand. Jak ale založit firmu, když celý náš tým novinářů zůstal po propuštění bez koruny? Rozhodla jsem se požádat o pomoc. První, kdo mi důvěřoval, byl můj trenér tae-ba. Půjčil mi peníze na sociální kapitál a založení firmy. Na investice do marketingu a propagace jsem si vzala další půjčku – na jaře 2011 jsem plánovala mezinárodní konferenci, která mi měla všechny půjčky splatit.

Moje firma už tehdy měla krásné logo, vizitky, nové webové stránky, pár eventů za sebou a velké vyhlídky před sebou. V lednu 2011 jsem začala hledat místo pro kancelář a zaměstnala první kolegyni. Pak přišel hurikán.

MediaIntel? Ne, to je příliš inteligentní...

Zpětně si dovoluji hořce se usmívat. Ale v únoru 2011, když mi jednoho dne ráno zavolala moje právnička, mi do smíchu vůbec nebylo. Právnička mi řekla, že se po našem pokusu zaregistrovat jméno MediaIntel jako ochrannou známku pro celou Evropskou unii ozvala společnost Intel s požadavkem, abych okamžitě přestala používat jméno MediaIntel v jakýchkoli obchodních transakcích. Dva měsíce před mezinárodní konferencí je přesně doba, kdy se vám chce nejvíc začít rebrandovat.

Takto, během dvouhodinového telefonátu s právničkou, se narodila firma Media Education CEE. Dlouhý, suchý název – komunikační odborník ve mně dodnes brečí. Tehdy v únoru to ale byla jediná možnost, jak jít dál. Tak jsme během pár dnů vyměnili logo, web a vyhodili marketingové materiály skoro za půl milionu korun. Dodnes nevím, kde jsem našla energii pokračovat v přípravě mezinárodní konference na téma Brand Journalism. Nemusím snad ani říkat, že konference, která se měla stát velkým úspěchem a vlajkovou lodí mé firmy, skončila ve ztrátě. A ve stejné černé díře skončily i mé naděje na rychlé splacení půjček, které jsem si na začátku podnikání vzala.

Přijde okamžik, kdy jde o vše

Rok před tím, těsně po uzavření CBW, jsem seděla na předávání cen APRA s jedním zástupcem velké místní PR agentury. "Co tady děláte?" zeptal se mě. "Co nás chcete učit? Běžte zpátky do Rumunska, tam byste možná měla co vyučovat." Hořce jsem spolkla jeho nadsázku a věřila jsem, že to dám. Po roce, když se mi sny z počátku podnikání začaly náhle hroutit před očima, jsem si na něho vzpomněla. Neměl nakonec pravdu? Neměla bych to vzdát, když teď jasně vidím, kolik věcí a zkušeností k úspěchu potřebuji?

Něco ve mně "ne". Udělej změny, ale nevzdávej to. Tak jsem se pustila do změn. Zrušila jsem všechny eventy a zaměřila jsem se jen na služby s vysokou přidanou hodnotu. Když se mi ozvala jedna z našich největších bank, že přijala moji nabídku mediálního koučinku – jedinečného modulu tréninku, koučinku a mentoringu, který jsem vytvořila pro zástupce velkých firem – cítila jsem, že mi život nabízí druhou šanci. A když jsem se dozvěděla, že stejná banka využívá PR služby kolegy, který mě před rokem na cenách APRA poslal zpátky do Rumunska, a že kdyby tuto zakázku dostali oni, tak by mé klienty školil právě on, jen jsem se spokojeně usmívala pod vousy.

Rok poté, co jsme se poprvé setkali, jsme znovu seděli na cenách APRA a popíjeli šampaňské. On ještě o tom, že jsem zakázku vyhrála, nic nevěděl; smlouvu s bankou jsem podepsala v ten samý den. Klidně jsem seděla a neřekla nic. Jen jsem cítila radost, naději a pokoru. Někdy má fakt cenu vydržet.

PR služby pro vybrané klienty

Vedle své kolegyně jsem do týmu začala přibírat i stážisty. A od září 2011 jsem začala přijímat klienty nejen na poradenské a vzdělávací služby, ale i na implementaci komunikačních strategií. Pomalu se nám začalo lépe dýchat.

Na jaře 2012 přišel čas dalších změn. Jelikož všichni klienti poptávali školení a porady u sebe, ukázalo se, že fyzická kancelář na Praze 1 je pro malou firmu dost neefektivní. Tak jsem ji uzavřela a změnila strukturu práce na partnerskou. Místo abych byla zodpovědná za zaměstnance, začala jsem spolupracovat s partnery, kteří mi pro klienty dodají potřebné služby, ale jinak si jdou svou vlastní cestou.

Nesmírně se mi ulevilo. Uvědomila jsem si, že mým snem není vybudovat velkou PR agenturu, pro kterou by moje jméno a know-how získávalo zakázky a parta juniorů by se snažila splnit klientům to, co jsem jim slíbila. Bavilo mě pracovat přímo s klientem. Proto jsem si v portfoliu nechala jen pár skvělých klientů, ve které jsem věřila a do jejichž podnikání jsem mohla vložit kus sebe.

Strategická komunikace se tak pro mě stala mnohem hlubším pojmem než jen dělat PR. Znamená totiž do hloubky pochopit byznys model klienta a doporučit mu jen takové komunikační aktivity, které pro něj dávají smysl a které přinášejí výsledky v souladu s jeho potřebami. Samozřejmě, komunikace je subjektivní proces. Mnoho věcí se ale dá udělat jinak, lépe, efektivněji.

S touto myšlenkou jsem pokračovala v inovaci služeb a začala jsem nabízet nový produkt, takzvanou Lean PR Kliniku. To znamená, že si na jeden nebo dva dny sedneme s managementem a PR oddělením firmy a řešíme komunikaci - vize a jejich propojení na finanční cíle firmy, vzkazy a obsah, komunikační kanály a zdroje, které je potřeba alokovat, aby se cíle naplnily. Po absolvování Kliniky klient získá mnohem lepší přehled o tom, co dělá, co nedělá, co funguje, co nefunguje, a jak se vše dá dělat jinak, aby se měl lépe. Je to tak prosté. A když se klientům na PR frontě začalo dařit, získala jsem prostor pro další inovaci. Protože mě inovace neskutečně baví.

Bez komunikace neexistuje leadership

Velmi brzy po začátku podnikání jsem si uvědomila, že z nějakého neznámého důvodu všichni nemilují média stejně jako já. Pro bývalou novinářku, pro kterou byla média jediným možným a milovaným světem, to bylo nepochopitelné.

Jak to, že ti manažeři s novináři nechtějí mluvit? Čeho se bojí? Uvědomila jsem si, že techniky, které nabízím na mediálním školení – pěkně se usmívejte před kamerou, mluvte stručně a k věci – dlouhodobě nefungují. Zaprvé, člověk musí trénovat. Zadruhé, pro manažera bude mediální komunikace, pokud ho nebaví, vždy utrpením. Takže jak podporovat manažery, aby komunikaci více milovali?

Začala jsem hledat systém, který by mi pomohl ponořit se do hloubky lidské psychiky, a nejen donekonečna leštit povrch komunikačního ledovce. Takový systém jsem našla a naštěstí je tak komplexní a hluboký, že se MediaEd v příštích letech vyplatí na jeho základě vyvíjet další metodologie a vzdělávací nabídky. Systém, který se jmenuje enneagram, má za cíl podporovat (sebe)vědomí a rozvoj lidského potenciálu. Popisuje devět druhů osobností, devět typů strategií, jak se lidé vypořádávají se světem a naplňují své potřeby. Každý typ má jasné rysy a jejich vliv na práci je cítit od externí a interní komunikace přes řízení konfliktů, rozvoj vztahů, emoční inteligenci až po podporu inovací. Koneckonců, sebevědomí vede k jedinečnému výsledku – k autentickému, pravdivému leadershipu v byznysu, politice a společnosti. A to dnes tolik potřebujeme.

Jak dál?

Když se dívám zpět na začátky svého podnikání v roce 2010, říkám si, že Bůh ví, proč vytvořil naivitu; bez ní bychom se totiž nikdy nikam nepohnuli. Kdybych tehdy věděla, co vše mě čeká, možná bych se do toho nepustila.

Dnes ale, když porovnám sloupky zisků a ztrát, můžu jednoznačně říct, že zisky převažují – třeba i jen proto, že mě podnikání donutilo rychleji dospět. Největším ziskem je ale pocit, že si sama tvořím a řídím vlastní život. To má i svou stinnou stránku – jsme plně zodpovědní za vše, co máme, co nemáme, co děláme, co říkáme, koho a co ve svých životech máme nebo nemáme. Vše má svoji cenu. To ale – stejně jako svoji vlastní cenu a cenu své práce – jsem dnes schopna mnohem lépe odhadnout. A pak se svobodně rozhodnout, zda to chci, nebo ne.

Zní to trochu jako naivní představa? Co by ale bylo podnikání bez kapky naivity? Svoboda žít naplno v daném okamžiku, sledovat svoji cestu, objevovat vlastní potenciál a tvořit jedinečné hodnoty. To vše má úplně jiné barvy a chutě než všechno, co jsem kdy před tím zažila. A proto podnikání stojí za to – i (už ne tak) mladé Rumunce žijící v Česku.

Článek Cristiny Muntean, komunikační a mediální poradkyně, vyšel v magazínu Be the Best.