Investice do dluhopisů: Má smysl čekat na inflaci s rukama v klíně?
Vzpomene si vůbec ještě někdo na základní výchozí předpoklady všech velkých inflací? Ničím nekryté papírové peníze a drasticky rostoucí státní zadlužování, které je převážně financováno tvorbou nově vytištěných peněz. Z toho přirozeně vyplývá, že stát patří k největším profitérům peněžního znehodnocení. Platí to, pokud bude umožněno umořit nakupené dluhy znehodnocenými bankovkami.
O tuto "spravedlnost" se vždy postarají demokraticky zvolené vlády a vládě věrní soudci, kteří jsou svými platy na státu závislí. Proto přirozeně nemůže překvapit, že soudy vždy rozhodnou v prospěch svého chlebodárce, a proto je oprávněné splatit dluhy inflačními, více či méně bezcennými, státně monopolními penězi.
Také v případě německé hyperinflace ve 20. letech minulého století rozhodly soudy v tomto smyslu zákona. Jinými slovy ve prospěch zcela neseriózně hospodařícího státu a v neprospěch podvedených občanů.
Na tomto místě je zřetelně patrný konflikt zájmů mezi občany a vysoce zadluženým státem. Posledně jmenovaný není ničím jiným než hrstkou politiků, kteří z ryze vlastního prospěchu mrhají svůj "politický talent" stylizují se do forem úspěšných populistů. Zatěžují "anonymní" stát za účelem upřednostnění svých zcela osobních zájmů. Konec konců za akumulaci dluhů nebyl ještě nikdo dohnán k osobní odpovědnosti a účty musí zaplatit ostatní.
Po těchto výchozích předpokladech můžeme s jistotou očekávat, co se stane v případě nové inflační eskalace. Během relativně "mírné" inflace v 70. letech se dluhopisy začaly označovat trefnou přezdívkou "vyvlastněnky".
Jako investoři máte svůj osud ve vlastních rukou. Záleží pouze na vás, zda se necháte inflací vyvlastnit. Nikdo vás nemůže nutit k nákupu státních dluhopisů. Snad jen forma státního diktátu ve formě povinného spoření do penzijních fondů, investujících výhradně do státních dluhopisů.
