Když jste příliš chytří, nepotřebujete přátele

Alespoň tak to píší dva renomovaní evoluční psychologové v neméně renomovaném British Journal of Psychology (renomovaném do té míry, do jaké to branže psychologie umožňuje, abychom byli přesní). Satoshi Kanazawa z London School of Economics a Norman Li ze Singapore Management University se v duchu poslední módy jali zkoumat, co je štěstí, a pustili se do odhalování tajů toho, co znamená dobře prožitý život. Držte si klobouky.

Pánové Kanazawa a Li sestrojili hypotézu, že to, co nám činí radost, je zhruba totéž, co nám činilo radost před tisícovkami let, dokud jsme se ještě živili sběrem lesních plodů a lovem zvířat" (zde k mání za šest dolarů, chcete-li). "Situace a okolnosti, které zvyšovaly uspokojení ze života našim prapředkům, mohou stále zvyšovat uspokojení ze života i nám dnes," citoval z jejich textu v BJoP americký deník The Washington Post.

Jako podklad pro řečenou tezi použili K+L výsledky vlastního průzkumu mezi 15 000 respondenty, lidmi ve věku 18-28 let z celých širých Spojených států. Jak se při takové příležitosti sluší, objevili Ameriku.

Venkov pomáhá?

Zjistili, že za normálních okolností platí, že lidé žijící v řídce obydlených oblastech hlásí vyšší spokojenost s během svého života než ti, kteří bydlí ve městech. Čím větší město, tím nižší uspokojení. Zadruhé, K+L potvrdili, že čím více se stýkáte s blízkými přáteli, tím intenzivnější je váš pocit štěstí.

Jak však bylo řečeno, tohle platí za normálních okolností. Nenormálními se stávají ve chvíli, kdy je respondentem člověk mimořádně inteligentní (co přesně to znamená, autoři neuvádějí). U takových lidí řečená korelace nejen že neplatí, nýbrž dokonce může být právě obrácená.

"Efekt, jenž má hustota osídlení na pocit uspokojení ze života, je u lidí s nízkým IQ až dvojnásobně silný ve srovnání s lidmi s vysokým IQ," cituje pro změnu server distractify.com. Zároveň - a to je poznatek téměř zajímavý - "inteligentnější lidé jsou méně spokojeni se svým životem, pokud jsou se svými přáteli v kontaktu často", píše znovu Washington Post. Fakt se to tak myslí - čím častěji se vídáte s dobrými kamarády, tím je váš život horší.

Štěstí versus spokojenost

To je příslovečné slovo do pranice. Už když vezmete obě hypotézy v jejich základní podobě, je to lehce na vodě. Zaprvé, články odkazující na studii K+L používají termín "self-reported happiness", zhruba "míra štěstí/spokojenosti, již na sebe lidé prozradí, když mluví s evolučním psychologem". Zároveň používají termín "life satisfaction", tedy plus minus "dobrý pocit z toho, jak vedu svůj život". Ačkoli existuje mnoho literatury přesvědčivě argumentující, že rozdíly mezi jedním a druhým jsou značné, K+L je oba používají, jako kdyby byly vzájemně zaměnitelné.

Zadruhé, je klidně možné, že lidé ve městech o sobě říkají, že jsou méně spokojení než lidé na venkově. Korelace je však jedna věc, kauzalita druhá. A K+L implikují kauzalitu zcela jednosměrnou, že totiž neobydlené prostranství je pro lidskou duši lepším prostředím než město.

To je na hraně absurdity. Je snadné představit si, že kdo je nespokojen se svým životem v Holešovicích, bude právě tak či daleko intenzivněji nespokojen v kazašské poušti nebo na Hodonínsku. Špatně se to zkoumá, protože člověk obvykle žije buď ve městě, nebo na venkově, a nelze tedy prohnat dvě sady podmínek jednou myslí, aby to bylo průkazné.

Osobní zkušenost zde mnoho neřeší. Autor těchto řádků žije na česko-polské hranici v Jizerských horách a pracuje v Praze. K záchvatům pesimismu a misantropie jej dohání jízda nacpanou letní tramvají v metropoli stejně spolehlivě jako nutnost čekat s nákupem vajíček do příštího příjezdu pojízdné prodejny, plánovaného na duben 2017 (to je nadsázka jen maličko).

Je tedy zcela představitelné, že lidé, jejichž nátura je nestálejší, nespokojenější se statem quo, prostě tíhnou více do měst (kde se status quo mění rychleji a jeden každý aktér má při jeho určování jistou dávku autonomie), zatímco lidem stoičtějšího naturelu může více vyhovovat poustevničení, z něhož není úniku. Někomu to dokonce od prvního poslechu může znít pravděpodobněji než hypotéza "absence druhých lidí nás činí šťastnými". Zda právem, by jistě bylo zajímavé si přečíst. Takové počtení však u K+L nehledejte.

Tím se dostáváme k druhému bodu, jenž koneckonců dal tomuto článku název. Totiž, že lidem silně nadprůměrně chytrým činí interakce s přáteli menší potěšení než nám ostatním.

Kdo je "velmi chytrý"?

Člověku, jenž se pohybuje mimo kruhy evolučních psychologů, to nepřipadá zase tak podivné. Lidé velké intelektuální síly obvykle věnují svůj čas něčemu, co kamarádšoft per se nemusí automaticky podporovat (namátkou šachy, poezie nebo teoretická fyzika jsou disciplínami typicky osamělými). Kromě toho, že lidé duševně mimořádně obdaření mohou být zároveň podivíny, také nezní jako objev století.

Aby celá diskuze měla jakoukoli vypovídací hodnotu, opravdu by se hodila definice "velmi chytrého člověka", naneštěstí zde nápadně chybějící. Protože tedy o tom, o čem nemůžeme mluvit, musíme mlčet, jak nás učí Wittgenstein, musíme vycházet z toho, co je napsáno. A ejhle - vidíme formulace "nadprůměrně chytrý" a "mimořádně inteligentní"; to je obojí definováno pozičně, ve srovnání s okolím. Znamená to, že takové role si užije běžný poloidiot, řekněme, v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, zatímco Albertu Einsteinovi v rozhovoru s Nielsem Bohrem, Paulem Ehrenfestem a Wernerem Heisenbergem by byla upřena? To by pak znamenalo, že výsledkem bádání K+L je "blbci nudí chytré lidi", což je sice vědecky cenný poznatek, ovšem většině lidí dostupný i bez grantu.

Zbývá tedy jediné vysvětlení: K+L začali s průzkumem u svých vlastních přátel, pročež se počet posledně jmenovaných podstatně ztenčil. K+L koumali, jak si to vysvětlit, a zajímavě znějící hypotéza byla na světě.