Chytří lidé a pitomci jako Darwin proti Ježíšovi: Barevný střípek do debaty o pracovním trhu ve stínu automatizace

Už základní premisa otázky z titulku - že totiž výše IQ nějak významně posouvá šance na úspěšnou kariéru, a tím usnadňuje i všechno ostatní - je tak trochu slovem do pranice. Byla by sporná i v Česku, kde může být taková Adriana Krnáčová primátorkou (jediného) milionového města a třeba sportovní komentátor Pavel Čapek je několikrát do týdne slyšet v televizi, aniž by někdo zavolal na Kavčí hory zásahovou jednotku. Neméně sporná je i ve Spojených státech, odkud také pochází (myšlenka, ne Čapek).

"Nejsem natolik chytrý, aby mi to bránilo být prezidentem Spojených států," pochvaloval si před sedmnácti lety George W. Bush, když směřoval ke zvolení do prvního období v řečené funkci. Mnoho lidí by s ním v tomto bodě vřele souhlasilo, nebýt skutečnosti, že je to argument vznesený jakoby v obráceném gardu. Překážkou v práci přece člověku nemá být příliš vysoké, nýbrž příliš nízké IQ. Nebo snad ne?

Jakou roli má hrát inteligence

Inu, nemá. Nebo alespoň ne do té míry, jak je to v dnešních Spojených státech zvykem, píše v provokativním článku na toto téma v měsíčníku The Atlantic David H. Freedman. Pozor, jakkoli to k té domněnce svádí, autor si textem nepřihrává nic do kapsy. Freedman rozhodně není pitomec; naopak, je autorem zábavných knih A Perfect Mess nebo Wrong: Why Experts Keep Failing Us—And How to Know When Not to Trust Them. Uznejte, že člověk se zdravou skepsí vůči expertům pitomec být nemůže.

Jeho argumenty však za pitomce kopou. Nebo, lépe řečeno, ne přímo za pitomce (však také "pitomec" není zrovna exaktní označení, ačkoli většina z nás ho občas pozná, když se s ním setká, a naopak je sama občas týmž shledána), nýbrž za lidi prostě (pod)průměrně chytré. "Musíme přestat inteligenci glorifikovat a nakládat se společností, jako kdyby to bylo hřiště pro chytrou menšinu," píše.

Kdokoli byl někdy na poště nebo sledoval televizi, ví, že s glorifikací inteligence to není tak horké. Přesto je jasné, kam Freedman míří. Zaměstnavatelé by měli přehodnotit svá kritéria přijímání zaměstnanců v tom smyslu, zda uchazeči skutečně potřebují vysokoškolský diplom a IQ 130 na mytí nádobí, píše zhruba ve zmíněném článku.

Diplom jako záruka všeho. Nebo ničeho?

Ouha. Vysokoškolský titul a inteligence - další toxická kombinace. Nikdo neumí přesně definovat vztah mezi jedním a druhým, ačkoli přirozený optimismus člověka žene k víře, že taková souvislost existuje. Je však pravděpodobné, že právě odtud Freedmanova esej pramení. Před zhruba měsícem vydala administrativa prezidenta Baracka Obamy zprávu, podle níž se na americkém pracovním trhu děje zajímavá věc. V roce 1964 bylo v kategorii 25-54 let s vysokoškolským vzděláním zaměstnáno 98 % mužů, zatímco bez diplomu jich mělo práci 97 %. V roce 2015 už to bylo jinak, práci mělo 94 % mužů s VŠ titulem, ale jen 83 % těch, kteří na něj nedosáhli.

Tuto statistiku lze číst různě. Zaprvé, podíl vysokoškolsky vzdělaných mužů bez práce se ztrojnásobil, což samo o sobě není povzbudivé. Zadruhé, podíl vysokoškolsky nevzdělaných mužů bez práce vzrostl více než čtyřikrát; to také není žádná sláva. Zatřetí, bez údajů o tom, jaké procento mužů se titulem mohlo chlubit tehdy a dnes, je každý další závěr bezcenný. Můžeme stejně dojít k myšlence o glorifikaci inteligence jako k představě, že vysokoškolský diplom se stává stále nutnější podmínkou zaměstnatelnosti, ovšem stále méně podmínkou postačující. Zda to znamená totéž, co tvrdí Freedman, je druhá věc (a to ani není řeč o typech práce, která je uchazečům vzdělaným i nevzdělaným k dispozici).

Autor si však je svou věcí jistý a argumentuje vtipně. Jak je možné, že lidé, kteří by si raději jazyk ukousli, než by připomínali Mexičanovi jeho původ, černochovi barvu kůže nebo snad ženě pohlaví, se úplně v klidu za denního světla vysmívají pitomcům? Freedman v té souvislosti zmiňuje Darwinovy ceny, jež už téměř 40 let uděluje americká molekulární bioložka Wendy Northcutt lidem, kteří "vylepší lidský genofond tím, že z něj sami sebe vyřadí", a to obvykle smrtí, která přichází jako důsledek obzvlášť pitomého rozhodnutí. Proč by, ptá se Freedman, si měl někdo beztrestně dělat legraci z vrozené hlouposti, když dotyčný za své nízké IQ nemůže o nic více než Mexičan, černoch a žena za svůj původ, barvu pleti a pohlaví?

To zní jako recept na neštěstí. Člověku se nechce ani pomyslet, jak by vypadal svět, v němž by přestal existovat společenský tlak odrazující lidi od hloupostí. Stačí si jen představit, že by se celá planeta chovala jako ostravská Stodolní ulice o půlnoci (nebo pražský magistrát kdykoli, když jsme u toho).

Většina jako zbraň (ne)schopných

Freedman však jde dále. "Musíme začít přetvářet ekonomiku, školy a kulturu s přihlédnutím ke schopnostem a potřebám většiny, abychom využili plného rozsahu lidské kapacity," říká.

To je mazaný argument. Slyšet by na něj mohli ekonomové, kteří se z definice věnují co nejlepšímu využívání dostupných zdrojů. Zároveň plně odpovídá křesťanskému étosu vyjádřenému principem monogamie, jenž tvrdí, že na každého se dostane, a koneckonců umožňuje tak samotnou existenci imperativu lásky k bližnímu. Jinými slovy, i pitomcovy geny mohou být užitečné.

Problém, jako u mnoha cenných myšlenek tohoto typu, je v mechanismu realizace. Podle Freedmana by vlády měly "poskytovat pobídky pro firmy, které kladou odpor automatizaci", čímž zachovávají pracovní místa i pro lidi, kteří nejsou majiteli prvotřídních mozků. Také by vlády měly odrazovat od "praktik z oboru HR, jimiž firmy arbitrárně a kontraproduktivně" takové lidi z pracovního procesu vyřazují. Jinými slovy, chce to méně pracovních nabídek od Googlu a Applu a více práce pro Českou poštu.

To zní jako argument již předem poražený. Pitomců bylo jistě vždy dost a dost, ale měl kvůli tomu takový Emil Jellinek pojmenovat po dceři Mercédès nový typ koňského kočáru spíše než automobil, technologický výstřelek, jenž nakonec sebral práci tolika podkoním? Vzorec Freedmanova argumentu zůstává zachovaný, ale jeho implikace jsou absurdní. V čem je tedy dnešní situace jiná? Dosáhla západní civilizace mezitím jakéhosi horizontu, zpoza kterého není návratu, což by ahistorický přístup při řešení dotyčného trablu mohlo ospravedlňovat? Možná, ale Freedman o něm nemluví.

Tento nedostatek však neznamená, že by jeho argument byl bezcenný. Naopak, vrhá alespoň záblesk světla na kontury sporu mezi přívrženci Darwinovými a Ježíšovými (vědomými, čili nic). Jakou rychlostí může pokračovat pokrok lidstva, kdo z něj již má být vyřazen, kdo ještě ne, jakou cenu jsme ochotni za to platit a proč, jakou roli v tom mají hrát státy, jakou korporace a jakou jednotlivci? To je jejich skutečný spor, nikoli hádky se všemi šesti kreacionisty na kansaských pláních. Jen doufejme, že na jeho řešení zbudou nějací chytří lidé.

Zdroj: The Atlantic