Daniela Písařovicová: Které české ekonomy vítá ve vysílání největší pesimistka na televizní obrazovce?

Na zpravodajské televizi ČT24 jsi od jejího vzniku. Co ti na sedm let moderování dalo, a co ti naopak televize vzala?

Daniela Písařovicová (DP): To je strašná doba, co (smích)? Práce v televizi je moje první zaměstnání, šla jsem tam hned po vysoké škole a skoro osm let jsem věrná jedné instituci. V televizi jsem začínala lidově řečeno "odspodu", byla jsem k ruce služebně starším redaktorům v redakční směně – hledala jsem jim obrázky k pokrytí reportáže, pomáhala shánět informace a učila se psát krátké zprávy. To bylo v roce 2004, o rok později jsem už pracovala jako redaktorka ekonomické redakce a zároveň začala moderovat.

Takže sis prošla televizí doslova od píky.

DP: Podle mě je důležité a užitečné, že si tím novinář na začátku projde. Nemáš pak tendenci shazovat něčí práci, protože dobře víš, že každý v té velikánské instituci je strašně důležitý. Je pravda, že jsem relativně rychle dostávala nové příležitosti, ale zároveň vím, co to znamená dělat mravenčí práci směnaře, poznala jsem, jaké to je jít "na plac" a živě informovat o nějaké aktuální věci, vím, jak to chodí v Poslanecké sněmovně nebo na vládě. A to jsou všechno zkušenosti, které se počítají a úročí v další kariéře. Začínala jsem na ryze ekonomických tématech, ty jsem pak rozšiřovala o politiku a zahraniční dění, no a postupně jsem musela zvládat, to znamená rozumět velkému rozsahu témat.

To je skvělé, nutí tě to vstřebávat nové informace.

DP: Přesně tak. Když jsem přemýšlela, co chci v životě dělat, chtěla jsem najít práci, u které bych nekrněla. A u této práce to vážně nejde, a nebo je člověk s prominutím za blbce, což ho pak tolik mrzí, že už příště přípravu nepodcení. Ale kdybych měla říct, co mi relativně dlouhá doba v televizi vzala, tak určitě strašně moc sil a volného času, protože televize nekončí v pátek ve dvě odpoledne. S tím musíš počítat, když se tím chceš živit. A to občas není vůbec příjemné.

Jako že jsi třeba rušila nějaké víkendové rande?

DP: Jednou dokonce třikrát tomu samému člověku s tím, že jsem ještě v práci (smích). Teď ale většinou všechny svoje schůzky zvládám a chodím na ně podle plánu – moderátorská práce má přece jen jasnější režim –, ale jako redaktorka jsem s tím docela zápasila. Taková schůze odborářů má třeba končit ve čtyři odpoledne, ale když se protáhne do desíti, musíš na ní zůstat taky. Nikoho nezajímá, co jsi měl domluvené.

No kdyby tě měl někdo hodně rád, tak by mu to přece nevadilo a počkal by.

DP: No jasně (smích). Nemyslím si, že by práce moderátorky nebo redaktorky vysloveně bourala partnerské vztahy.

Co tvé koníčky, máš na ně při své pracovní zátěži čas?

DP: Dříve jsem zpívala v popové, pak v rockové, a nakonec i v breakbeatové kapele, ale protože jsem kvůli práci nezvládala zkoušky v takové míře, jak si kluci z kapely přáli, jednoduše mě vyhodili. Teď se snažím odreagovat v posilovně, jezdím na kole a strašně ráda čtu.

Během své bohaté moderátorské a redaktorské kariéry, především v ekonomické redakci, jsi měla možnost zpovídat stovky zajímavých hostů. Kdo ti nejvíce utkvěl v paměti?

DP: Hrozně špatně si pamatuji jména. Osvědčené a často zvané respondenty dokáže moderátor už trošku předvídat, ale úžasné je, když objevíte někoho nového. Sice je to kolikrát riskantní, když někoho dopředu neznáš – nemusí zvládnout stres z kamer a živý přenos –, ale když to klapne a poutavě mluví o tématu, tak z toho mám dobrý pocit a věřím, že diváci taky.

Kdo je podle tebe z českých analytiků nebo ekonomů mediálně nejzajímavější?

DP: Nechci se nikoho dotknout, nechci na nikoho zapomenout a někoho upřednostňovat, těch lidí je samozřejmě více, ale namátkou třeba Jaroslav Brychta hezky mluví, je srozumitelný a nebojí se provokativních myšlenek, nebo třeba Jakub Sýkora z Cornhill Management. Naposledy mě mile překvapil i Lukáš Kovanda, i když to není žádný nováček a trochu v jeho případě neplatí zařazení jednoduché zařazení mezi analytiky.

Odborníci na lidské zdroje často tvrdí, že by lidé měli práci měnit maximálně po třech letech, aby jejich produktivita a kreativita nezačaly upadat. Co si o tom myslíš?

DP: Určitě na tom něco je. Ale když tě nenapadá, co dělat jiného (což mě v tuto chvíli opravdu nenapadá), a nemůžu měnit stanice, protože je tady jen jedna zpravodajská televize, moc možností vlastně nemám. Když tedy nepočítám noviny, časopisy nebo komerční televizi, ale to je zase trochu jiná práce. Napadá mě akorát rozhlas, ten se také detailně věnuje zpravodajství.

Před rokem jsi získala cenu TýTý jako "objev roku". Byla jsi překvapená?

DP: To byl strašný šok, vůbec jsem to nečekala, překvapila mě už nominace. Každá televize totiž do kategorie "objev roku" vybírá jednoho kandidáta, kterého "předhodí hlasujícím". Na jedné straně je super, že ti někdo dal důvěru, ale na druhou stranu máš strach, že ji můžeš zklamat. To mě docela sžíralo. Navíc se mnou soupeřil třeba Jaro Slávik, kterému bych SMS poslala klidně i já, kdybych nesoutěžila (smích). Když ale pak předávající otevřel obálku a na chvilku se odmlčel, napadlo mě, jestli neluští moje komplikované a delší příjmení. A ono to tak bylo.

Moderování v televizi není tvojí jedinou profesní aktivitou. Úspěšně moderuješ různá ekonomická fóra, konference a semináře. V čem je tato práce jiná než v televizi?

DP: Člověk má přímý kontakt s publikem, v televizi sice taky mluvíš "k publiku", víš, že se na tebe někdo dívá, ale vnímáš to jen díky zapnutému červenému světlu na kameře. Když jsi na konferenci nebo kdekoli jinde, okamžitě vidíš, jak lidi reagují. To vždycky nemusí být příjemné, třeba když něco zkazíš, vidíš vyděšené tváře nebo čekáš, že někdo zareaguje na tvůj "vtip", ale neklepne to. Obzvlášť tehdy, když je člověk vztahovačný (což je přesně můj případ), to pak okamžitě začnu pochybovat, přemýšlet, jestli je to mnou, nebo jejich "nenaladěním" na stejnou vlnu se mnou.

Vím, že jsi moderovala třeba taky Miss Hasičku. Jak ti to šlo?

DP: To byla zase úplně jiná zkušenost. Měl to být zábavný večer, což je pro konzervativního moderátora, který většinou jen zjišťuje fakta a předkládá data, velká výzva. Ekonomické nebo politické zpravodajství je koneckonců relativně suché, i když se čas od času nějaký ten vtípek taky vloudí. Ale díky moderátorskému partnerovi na Miss Hasička Liboru Boučkovi jsem to zvládla a lidi v sále se dobře bavili.

Měl by mít podle tebe moderátor možnost své názory prezentovat bez ohledu na to, zda je to ve veřejnoprávní, nebo v komerční televizi? Jak se na to díváš?

DP: Nemyslím si, že by to takhle mělo fungovat ve veřejnoprávní televizi. Samozřejmě jsou pořady, kde si můžeš dovolit víc komentářů, ale to spíše slouží k "provokaci" respondenta a k tomu, aby ti řekl svůj názor. Není mým úkolem ukazovat divákům, co si o dané problematice myslím zrovna já. Chci posbírat co možná nejvíc argumentů a ty s hostem probírat. Vymezovat by se k tématu měl podle mého názoru host, ne moderátor.

Na největší finanční zpravodajské stanici na světě CNBC ale tak zkušené moderátorky, jako jsi ty, své názory prezentují – a nikoho to neuráží, oblíbenost nikomu neklesá.

DP: Nevím, jak to přesně chodí na CNBC, nestíhám ji sledovat, ale myslím, že to ve veřejnoprávních médiích je nastavené správně. I z toho důvodu, že pokud bys předem prezentoval svůj názor, dával bys do ruky zbraň hostům ve vysílání. Mohli by tě kdykoli nařknout, že jsi ve vysílání někomu nadržoval, a někomu naopak škodil, protože ses svým názorem přiklonil na jeho stranu. Hodně lidí, kteří jdou do televize, se potýká s velkou nervozitou, která je na nich často vidět. Té se ale nevyhnou ani moderátoři.

DP: Já jsem nervózní pořád, mrazení kolem žaludku mě neopustilo ani po tolika letech, ale je během pár sekund pryč. Když ovšem začínám moderovat nový pořad, nový formát, nebo vím, že je respondent velmi argumentačně schopný, nervozita samozřejmě roste. Pro práci moderátora je ale podle mě důležitá – když si budu myslet, že všechno bezvadně zvládám a nic mě nemůže překvapit, že nemůžu udělat chybu, je to přesně ten okamžik, kdy nějaká přijde. Pak si to můžeš po skončení rozhovoru vyčítat, jak chceš – bylo to živě, každý to viděl, už se prostě stalo.

A co radíš respondentům, kteří jdou k tobě do studia? Jak mají bojovat s nervozitou?

DP: Skoro vždycky vědí o dané problematice více než moderátor. Nevím o moderátorovi, který by přesně znal dopodrobna všechny ekonomické teorie, věděl detailně, co se děje na trzích a měl nastudovanou hromadu analýz. Ekonomové a analytici jsou většinou o krok napřed, a když si to uvědomí, neměl by je stres před kamerou dále svazovat.

Když už jsi zmínila trhy, jak jsi na tom sama s investováním?

DP: Teď jsem investovala do bytu. Vlastně to není investice jako taková, prostě tam chci bydlet, ale myslím si, že na tom do budoucna prodělat nemůžu. Horší je to s mými investicemi v eurových podílových fondech, které nyní ztrácejí. A vůbec nejhorší investicí byl nákup amerických dolarů za zhruba 38 korun.

Jak se vlastně člověk dostane do televize a k moderování ekonomických pořadů? Co by pro to měl udělat?

DP: Já tehdy poslala životopis do televize a ono to vyšlo. I když jsem si trochu naivně myslela, že bych mohla třeba hned začít moderovat, ale tak jednoduché to opravdu není. O nějaké univerzální průpravě pro práci televizního redaktora nebo moderátora nevím, každému vyhovuje něco jiného. Já k té práci předpoklady neměla – sloh mě nebavil, na základce ho za mě buď psala máma, nebo mi s ním alespoň výrazně pomáhala. Pak jsem studovala VŠE, což tě taky zrovna nepředurčuje k práci novináře. Jediné pojítko je to, že jsem začínala v ekonomické redakci. Důležitá je určitě píle, chtít se zlepšovat. Svoji roli hraje i charisma, aby tě lidi začali nějak vnímat, což se ale naučit nedá. Možná trocha exhibicionismu a to, že se ti roztřese hlas, když máš promluvit před lidmi. Je toho fakt hodně a každý jsme jiný.

V českých ekonomických médiích se hodně prosazují negativní témata. Jedna krize za druhou.

DP: Myslím si, že jsme jako národ hodně pesimističtí. Když se zeptáš Američana, jak se má, řekne ti většinou, že skvěle. Čech? Nic moc, práce ho nebaví, šéf je hrozný, nemá moc peněz a podobně.

Takže je poptávka po negativních zprávách?

DP: To ne, jen je bereme jako běžnou součást svého života a potřebujeme si věčně na něco stěžovat. Nápady, které se objevily, například na zřízení portálu pozitivních zpráv nebo pozitivních novin, v Česku nikdy neuspěly. O čem to svědčí? Chceme si zanadávat u piva na to a na to.

Končí léto, tak něco optimistického na závěr.

DP: Léto miluji, a když bude ještě aspoň pár týdnů hezky, bude to super. Pak stačí roztáhnout deku někde u rybníka, vzít si s sebou pěknou knížku a pusa se ti úsměvem nemá šanci zavřít. Takže přeji všem, ať je pro ně léto co možná nejhezčí a užijí si je podle svých představ.

Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.