Smrt za život aneb Proč je druhý pilíř důchodového systému zatím velkým zklamáním

Podívejme se na Evropu, kde jsou velké rozdíly v podílu lidí, kteří souhlasí s dárcovstvím. Německo a Rakousko jsou docela podobné země, ale v Německu s dárcovstvím souhlasí 12 % lidí, v sousedním Rakousku téměř 100 %. V obou zemích přitom lidé považují dárcovství za správné.

Důvodem rozdílu je takzvaná základní volba, tedy nic jiného, než že v případě, kdy neuděláme nic, se přesto něco děje. Zákon v Rakousku předpokládá souhlas s darováním. Pokud nechci darovat, musím v dotazníku zaškrtnout políčko "nesouhlasím". V Německu musíte zaškrtnout políčko "souhlasím", abyste se stali dárci.

Na první pohled malý detail vede k naprosto rozdílným výsledkům. Proč? Zaprvé, lidé chápou základní volbu jako doporučení architekta volby, v tomto případě vlády. Zadruhé, základní volba na sebe neváže žádnou námahu, změna ano. Lidé mají tendenci se vyhýbat volbě a rozhodnutím, protože aktivní rozhodování je namáhavé, stresující a vyžaduje akci. A zatřetí, lidé raději preferují status quo, protože v případě akce nadhodnocují její možné náklady.

V Česku je základní volbou souhlas s dárcovstvím. Ale vliv základní volby lze nyní naplno vidět v jiné oblasti - v penzijní reformě. Vláda tvrdí, že demografické změny vyžadují vyšší úspory na důchod. Řešením je prý fondové spoření. Proto máme druhý pilíř penzijního systému. Nicméně architekturou volby, kdy základní volbou je nespoření, vláda vlastně způsobila, že mnoho lidí tuto potřebu bude ignorovat. Architekt volby si musí uvědomit (a převzít odpovědnost) za to, že je architektem výsledné reality.