Proč prognózy nevycházejí?

Jedna poznámka k prognózám. Ale než se k nim dostaneme, udělejme malou odbočku k Lindě. Představte si, že o ní víte následující: Lindě je 31 let, je svobodná, přímočará a velice chytrá. Vystudovala filozofii. Jako studentka se intenzivně zabývala otázkami diskriminace a sociální spravedlností a zúčastňovala se protijaderných demonstrací.

Váš úkol je říci, který z následujících dvou popisů je pravděpodobnější. Zaprvé, Linda je bankovní úřednice. Zadruhé, Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí. Zkuste to.

Správně tušíte, že v tom je zádrhel. A když vám prozradím, že autory experimentu jsou Amos Tversky a Daniel Kahneman, dva nejvýznamnější behaviorální ekonomové, začnete tušit jaký.

V jejich opakovaných experimentech 85 až 90 % lidí odpovědělo, že pravděpodobnější je druhá varianta. Tedy že Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí. Přitom je tato odpověď logicky méně pravděpodobná. Je přece pravděpodobnější, že bude jen bankovní úřednice. Pokud pro Lindu platí druhá varianta, platí i ta první. Naopak to není.

Detaily zakalí naše smysly

Nicméně detaily z popisu Lindy změní naše vnímání pravděpodobnosti. Prostě nám více sedí druhá možnost. A i když si uvědomíme, že to není správně, tak se nám stejně příčí správně odpovědět. V hlavě nám totiž něco říká: "Nemůže být jen bankovní úřednice, přečti si znovu ten popis!"

Často se snažíme vytvořit co nejucelenější popis, příběh. "Nejucelenější příběhy nejsou nezbytně pravděpodobnější, nicméně jsou uvěřitelné a představy celistvosti, uvěřitelnosti a pravděpodobnosti se v mysli nepozorného člověka snadno zamění," říká Kahneman.

A právě tvůrci prognóz se často chytí do této pasti, kdy zamění uvěřitelnost za pravděpodobnost. Přidáváním podrobností do prognózy se sice tato prognóza stává uvěřitelnější, protože má celistvější příběh. Ale logicky se stává méně pravděpodobnou.

Tento text je rozšířenou verzí sloupku napsaného pro Lidové noviny.