Myšlenky zločince: Muži mají potřebu se předvést, ženy se dokáží tvrdě mstít

Ján Lalka: Podle mezinárodních statistik, které vydává například Asociace certifikovaných forenzních vyšetřovatelů, je prototypem pachatele finanční kriminality muž ve věku 30 až 45 let s vysokoškolským vzděláním pracující ve firmě více než pět let. Mě na této statistice mimo jiné zaujalo to, že podle ní ženy tyto zločiny páchají v podstatně menší míře. Proč?

Václav Jiřička: Výrazně méně jich skutečně páchají, a to i v Česku. V našich věznicích sedí za podvody asi desetkrát méně žen než mužů, konkrétně je to asi 120 žen a necelých 1 200 mužů pouze za podvody. Podobný poměr je u zpronevěry, krácení daně a úvěrových podvodů. Kdybychom to sečetli, za různá podvodná jednání ve věznicích sedí asi 15-16 % všech odsouzených, tedy asi 300 žen a 3 000 mužů. Možná, že se ona čísla týkající se žen zdají být malá. Ale když vám povím, že se kriminologie jako vědní obor ženskou kriminalitou až do 70. let téměř nezabývala a že je v této kategorii znatelný nárůst, asi uvěříte, že to tak málo není.

Ján Lalka: I tak platí, že je kriminalita bílých límečků v mnohem větší míře páchána muži. Čím to je, že jsou zpronevěra, daňové machinace a podobné věci jejich doménou?

Václav Jiřička: U těchto podvodů to může být proto, že se muži častěji uchylují k rizikovému, možná lze říci i extrémnímu chování. Potřebují si v mnohem větší míře dokazovat své schopnosti, poměřovat se s ostatními. Zároveň je pro ně důležité, jak zisk, kterého dosáhnou, vypadá navenek, tedy jakási obchodní hodnota toho, co ten muž udělá nebo ukradne, zpronevěří. Žena spíše sleduje účel. Je pro ni například důležité zachránit rodinu, která se dostala do finančních potíží. Muže fascinuje hra, případně pocit nadvlády, moci. Právě kvůli tomuto pocitu je řada mužů schopna například nechat zbankrotovat firmu, která zaměstnává stovky lidí, a uvést je tím do existenčních problémů.

Ján Lalka: Žena, kdyby byla v podobné pozici, by podle vás něco podobného neudělala?

Václav Jiřička: Výjimky, pochopitelně, potvrzují pravidlo. Někdy jsou ženy velice ostré, ale v těchto případech se většinou jedná o situaci, kdy jde o nějaké osobní vztahy, nebo o nějaké emoce, o osobní křivdu. V podobných situacích dokáží být ženy velice tvrdé.

Ján Lalka: V médiích se v souvislosti s kriminalitou žen v bílých límečcích často objevují případy účetních, které mají děti, jež se dostaly do problémů. Snaží se to řešit s pomocí peněz vyvedených z firmy. Pokus být dobrou matkou tak končí poškozením zaměstnavatele.

Václav Jiřička: Je to tak. Znám i podobné případy otců. Jsou to spíše ty starostlivé typy, možná méně dominantní, ale o to více pečující, možná s více femininními rysy. Ve své praxi mám také klienty – odsouzené –, jejichž rodiče jim pomáhali s podvodným jednáním. Zpronevěřené peníze například ukládali na svém účtu, který za tímto účelem založili. O všem věděli, jen nechtěli svého synáčka shodit.

Ján Lalka: Podvodníků s bílými límečky je tedy vícero druhů. Dá se vůbec takový člověk rozpoznat? Prověřování minulosti, předpokládám, nestačí. To, že byl člověk bezúhonný v minulosti, přece nijak zásadně nesnižuje riziko, že něco v budoucnu spáchá.

Václav Jiřička: V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že firemní personalista zpravidla nedokáže z anamnézy člověka vytěžit tolik jako psycholog. Proto vždy doporučuji kombinaci psychologických nástrojů, psychologických testů, chcete-li, a rozhovoru. Přitom právě ten rozhovor je klíčový. Musíte ale vědět, na co se ptát.

Ján Lalka: Pokusme se tuto odpověď trochu rozvést. Jaká preventivní opatření by měla firma podniknout, aby se ochránila před podvodníky? Co by měl management dělat, aby podobné lidi odhalil, nebo ideálně, aby podobné lidi do firmy ani nepřijal?Václav Jiřička: Velké společnosti už mají své systémy. Ty jsou celkem sofistikované. Jde o vnitřní kontrolní mechanismy, firmy mají skoro dokonalé mapy rizik, pumpují do této oblasti obrovské částky. Pokud se mě ptáte na to, co by se ještě dalo dělat, tak někdy postrádám důraz na takovou tu živou komunikaci; na otevřenost, sounáležitost a tak dále. Když totiž budu s někým pravidelně v osobním kontaktu, mám šanci jej blíže poznat. Jeho chování mě méně překvapí, mohu lépe využít jeho potenciálu. Můžeme přitom mít jiné hodnoty, ale zároveň se můžeme naučit se navzájem respektovat.

Ján Lalka: Ve stručnosti, sebevíc sofistikovaná technologie nenahradí plně lidský kontakt.

Václav Jiřička: Můžete svým zaměstnancům, kolegům ve firmě, vnutit hodnoty své společnosti a nějak technicky kontrolovat, zda je dostatečně vyznávají. Nebo střední a vyšší management může zkusit se se zaměstnanci scházet osobně. Já doporučuji to druhé. Scházejme se a mluvme se svými spolupracovníky a zaměstnanci osobně.