Zlatko Míčka: Založit firmu na dovoz a prodej vína je sebevražda

Jak se obecně obchoduje s vínem?

Zlatko Míčka (ZM): Samozřejmě najdeme odlišnosti u různých vinařů a zemí. Pomineme-li výjimky, jako jsou například aukce Hospice de Beaune nebo nákupy En Primeur, tak se s vínem vyšší kvalitativní úrovně obchoduje následovně. U vín, která jsou zajímavá pro privátní klientelu a gastronomické provozy, a nejsou tedy určena pro maloobchodní řetězce, se začíná degustací přímo u výrobců. Zde klienti zjistí, jak víno chutná, jak se ročník povedl.

Mezi výrobcem a konečným spotřebitelem jsou většinou 1-2 mezičlánky. V některých případech putuje víno přímo od výrobce ke konečnému prodeji, ale i v tomto případě zůstává celková marže stejná. Dá se obecně říci, že cena za kterou víno vidíme na pultě vinotéky nebo v lístku restaurace, je minimálně o 100 % vyšší než cena u výrobce.

Pokud vlastník vinotéky nakupuje víno přímo od výrobce a prodává konečnému spotřebiteli, může si také přidat vysokou marži?

ZM: Ano, ke své marži si přičte marži distributora a velkoobchodu. Je důležité zmínit, že v tomto případě ani samotná vinotéka nemůže jít s cenou vína o mnoho procent dolů, protože by musela prodávat exkluzivně celou produkci, a to je velice výjimečné. Jelikož se tedy další část produkce prodává klasickou cestou přes velkoobchod, je potřeba držet konečnou cenu tak, aby systém mohl fungovat.

A jak funguje prodej vína přes maloobchodní řetězce?

ZM: Tam je to trochu jiné. Zase si ukažme systém, který je nejběžnější. Společnost, která dodává vína do maloobchodních řetězců, se orientuje na levná méně kvalitní vína, kde je konečná cena ještě akceptovatelná pro zákazníka. Z prodaných objemů však smluvně financuje akce pro podporu prodeje, takže výsledkem je jistota samotného řetězce – nemůže prodělat- a velmi diskutabilní zisk dodavatele.

Může maloobchod nakoupit vína sám?

ZM: Je to sice méně běžné, ale i maloobchod nakupuje vína v určitém množství sám a prodává je pod svoji značkou třeba "jen" s 20% marží. V první řadě je potřeba říci, že jsou to vína od producenta, které mají nízkou nebo střední kvalitu. Tento způsob se hodně vyskytuje ve Francii. Tyto řetězce si nechají dělat třeba svoji značku Champagne, protože pravé Champagne od dodavatele by pro ně bylo těžce prodejné, neboť už při vstupu poměrně dost drahé, natož s marží distributora. Takže nakoupí určitý počet láhví pod svou značkou a prodej podporují nejnižší cenou v daném sortimentním druhu. Ovšem takto podstupují vysoké riziko. Co když svoji značku nedostanou mezi zákazníky a nerozprodají láhve, které nakoupili? Zpět je odkoupí asi sotvakdo.

ZM: Podstupují riziko "no name", ale nabízejí za podstatně nižší cenu. U nás má své brandy vína například Tesco. Fígl je právě v tom, že se maloobchod zpětně podívá na své objemy prodejů vína od dodavatelů, a když zjistí, že přesáhly určitou hranici, tedy že se jim to už vyplatí, zruší odběry těchto vín a udělají si vlastní brand.

Na začátku tedy nakupují řetězce vína od velkoobchodu. Není to někdy nevýhodné? Vrátí se jim to?

ZM: Velkoobchod dodává do maloobchodu vína za určitou prodejní cenu a dostává většinou marži 20 %. Smlouva je však nastavena tak, že těchto 20 % musí investovat do PR. To znamená, že až objemy prodejů překročí danou hranici, tak teprve velkoobchod vydělává. Z toho vyplývá, že v tomto případě nikdy neprodělává maloobchodní řetězec, protože uzavře smlouvy s více dodavateli, čímž si zajistí potřebné finance. Jak jsem zmiňoval, když vína začnou hodně vydělávat, zruší odběry od velkoobchodů a začne prodávat pod vlastní značkou. Smlouvy mohou být různě nastavené, ale podobně to podle mě funguje u většiny řetězců.

Co všechno musí člověk udělat, aby se stal obchodníkem s vínem? Je tu vůbec prostor "porazit trh"?

ZM: Myslím si, že prostor už není skoro žádný. V současné době bych do toho šel buď jako výrobce, vzhledem ke svým zkušenostem, nebo bych musel mít už zavedený obchod, kde bych přidal víno jako nový sortiment. Další možností je koupit již zavedenou firmu, nebo do ní kapitálově vstoupit, případně do vína investovat.

Přijít dnes na trh jako nový obchodník s vínem je vyloženě hobby. Problém je totiž v tom, že všechny známé značky na trhu již mají svoje exkluzivní partnery v daných zemích nebo regionech. Kvalitní vína nejsou ve velkém množství dostupná. Takovým standardem na trzích je investovat do PR vína 5-7 % při zavádění na trh a zhruba 3 % v dalších letech. Pro představu, podaří se nám nakoupit, řekněme, 1 000 láhví kvalitního vína, což je v současnosti úspěch. Každou láhev prodáme za 400 Kč. Z prodeje tedy obdržíme 400 000 Kč. 7 % ze 400 000 Kč je 28 000 Kč. Za tuto částku žádné PR vínu neuděláte. Musí se prodat třeba 100 000 láhví, jenže tolik láhví kvalitního vína na trhu prostě není. Nově založená firma zaměřená na dovoz a prodej vína nemá žádnou šanci slušně vydělávat.

Je podle vás vstup obchodníka na trh s víny nereálný i v následujících letech? Neotevře prostor pro nové obchodníky třeba zvýšená produkce vína?

ZM: V zemích, jako jsou Austrálie, Argentina a podobně, se produkce může zvyšovat, ale těmito víny je trh relativně přehlcen. Co se týče třeba našich moravských vín, o která je zájem, vinice nejdou rozšiřovat, produkce tedy nejde zvýšit. V ostatních zemích s kvalitními víny je produkce rovněž omezená.

Jaké jsou největší hrozby pro současné obchodníky?

ZM: Nevětší hrozbou pro obchodníka je nepředvídatelnost přírody. Například letos je v Bordeaux o 30 % nižší produkce, tudíž dostanu o 30 % méně vín, což znamená nižší obrat řádově o několik milionů. Skleničky vyrobíte, ale víno neuděláte, když není z čeho.

Jako další problém vidím krátkou likviditu některých mladých vín. Pokud obchodník nakoupí velké množství mladých vín, která jsou třeba za 2 roky zralá k prodeji, podstupuje to riziko, že nestihne za tuto dobu všechny láhve prodat. Stejně jako je problémová investice do akcií, je problémová investice do vína.