Geopolitické triky a pověry aneb Co také může zahýbat s cenou ropy: 3 místa, která se vyplatí sledovat

Venezuela

Král je mrtev. Přežije králova strategie?

Smrt Huga Cháveze rozvířila spekulace o budoucnosti země a jejího ropného průmyslu. Většina expertů se nicméně domnívá, že příchod nové vlády nebude znamenat velký zlom. Nástupcem Cháveze bude s největší pravděpodobností prozatímní prezident Nicolás Maduro. Ten bude – přinejmenším na první pohled – pokračovat ve šlépějích svého předchůdce a učitele. Jakákoli nová vláda přitom bude čelit stejným problémům jako ta Chávezova – energetický sektor musí platit štědré sociální programy, což státní společnosti připravuje o možnost reinvestovat zisky. Produkční kapacita proto už dlouho nerostla tempem, jakým růst mohla a jaký by země potřebovala.

Za pozornost určitě stojí nové projekty soustřeďující se na extratěžkou ropu v povodí Orinoca. Mnohé začínají produkovat první barely. Zatím jde o zkouškové období, během něhož produkují jen několik desítek tisíc barelů denně. Jejich velmi hustá ropa se potrubím dopraví na pobřeží, kde prochází upgraderem, díky kterému se promění v lehčí, syntetickou ropu. Každý z těchto projektů by přitom měl nakonec mít svůj upgrader. Denně tak mají produkovat 200 až 400 tisíc barelů. I kdyby ale šlo vše hladce, nestane se to dříve než v roce 2020. Do té doby bude produkce z těchto zdrojů z pohledu trhu nepatrná.

Venezuelský ropný sektor bude nadále brzdit to, že nezvládá generovat dost peněz na všechny sociální programy, které má táhnout, a zároveň na vlastní rozvoj. S tím se bude muset nová vláda dříve či později vypořádat. Jak? Země si už tak napůjčovala spoustu peněz, za něž ručila budoucí produkcí ropy. Mezi věřitele patří především Čína a Rusko. Kdo další by do země mohl zainvestovat, není jasné. Nejbližšími partnery Caracasu tak zřejmě budou nadále čínské a ruské státem ovládané ropné společnosti, které jsou ochotné přistoupit na venezuelská pravidla hry a platit dopředu. Západní ropné společnosti o zemi nejspíše ani napříště nebudou příliš stát.

Jižní Súdán

Risk on, risk off; ropovod on, ropovod off

Kvůli konfliktu se Súdánem, který je tranzitní zemí, jihosúdánská ropa loni jakoby zmizela. Až se dodávky obnoví (podle jihosúdánského ministra informací by k tomu mělo dojít v polovině dubna, uvedl to ve středu 27. března pro BBC), trhem to zahýbá – země se z nuly na 300 tisíc barelů denně může dostat v horizontu tří až čtyř měsíců. Následně bude cenu barelu ovlivňovat nikoli dodávka jako taková, ale její stabilita. Pokud se ropa z Jižního Súdánu vrátí na trhy a zůstane tam, stane se země součástí standardního dodavatelského mixu, ale její vliv nebude vzhledem k jejím kapacitám nijak velký. Pokud ale bude napětí – případně konflikty – mezi Súdánem a Jižním Súdánem i v budoucnu ovlivňovat dodávky, země může hýbat s ropným trhem jako takovým.

Stále hlasitěji se spekuluje o možnosti, že by Jižní Súdán vybudoval alternativní cesty na světové trhy. Mělo by jít o ropovod směřující buď na východ, přes Etiopii, a nebo na jih, tedy napříč Keňou. To by ale byl dlouhodobý projekt. I kdyby se povedlo sehnat peníze, o čemž mnozí pochybují, trvalo by to zhruba tři až pět let. Nejde tedy o recept na rychlé řešení současných problémů. Jižní Súdán tak má aktuálně jedinou šanci, a tou je vývoz ropy přes Súdán. Na druhou stranu je ale potřeba brát v potaz i to, že Súdán potřebuje peníze za tranzit. I jemu tak na dohodě záleží.

Třenice mezi Súdánem a Jižním Súdánem zřejmě budou nadále zdrojem volatility. Tu bude tlumit fakt, že i když se jihosúdánská ropa objeví na trhu, lidé budou počítat s tím, že může opět rychle zmizet. Na jednu stranu je totiž vidět na obou stranách snaha dohodnout se, na tu druhou je na straně obou zemí patrný zájem udržovat soka v jistém napětí. Skutečný zájem na smíření podle znalců ještě neexistuje, takže obava, že jihosúdánská ropa opět zmizí, je na místě.

Írán

Skutečně divoká karta (nejen) na trhu s ropou

Jednání západních mocností s Teheránem vyvolaly spekulace o možném zlepšení vztahů. Pokud k němu doje, bude jednou z prvních věcí, o něž Írán požádá, omezení sankcí na vývoz ropy. To by znamenalo okamžité a významné navýšení množství černého zlata na trhu. I bez omezení sankcí ale země může do vývoje ceny barelu promluvit. Jednou z věcí, které Írán výrazně postihly, jsou totiž sankce na pojistitele tankerů přepravujících jeho ropu. Teherán nachází cesty, jak to obejít – koupí si více tankerů, případně přesvědčí své zákazníky, aby lodě sami pojistili. To zvýší íránské exporty, alespoň v porovnání s úrovněmi, na něž spadly v červenci a srpnu 2012. Tento trend přitom bude pokračovat. Touto cestou se nedostane na trh tolik ropy jako v případě, že by došlo k omezení sankcí. I tak to ale zamíchá kartami, bude to mít vliv na produkci OPEC.

Nejen kvůli tomu, že se Teherán učí obcházet současné sankce, část trhu začíná přemýšlet o jejich účinnosti. Připomíná přitom Kubu, důkaz, že v některých případech sankce prodlužují životnost autoritativních režimů namísto toho, aby urychlily jejich konec. Tlak Ameriky, který mimo jiné znamenal stažení Evropy z Íránu, navíc naservíroval zemi na stříbrném podnosu Číně. Její přítomnost je teď patrná všude – od prací na rozšíření teheránského metra po práva na průzkum nových ložisek plynu a ropy v Perském zálivu. Zároveň Peking profituje z embarga na vývoz technologií do Íránu. Jeho firmy je tam vesele dodávají a země je na Číně stále závislejší. Teherán tak v Pekingu našel do určité míry (možná i proti své vůli) velkého bratra. Ten íránskou ropu dostane do světa, nebo přinejmenším na svůj domácí trh, což globální trh ovlivňuje. A Západ s tím nic neudělá.