Evropské (geo)politikaření aneb Co také letos může Evropě podrazit nohy

Příliv imigrantů: Nově příchozí musejí mít sen stát se Evropany

Lidí vyhnaných z domova válkou a teroristy je na Blízkém východě zhruba osm až devět milionů. Pokud bude pokračovat konflikt v Sýrii, ta čísla jen porostou. Stejně tak, pokud budou pokračovat ekonomické problémy v Africe, pokud tam budou mít problémy se suchem, počet lidí odcházejících z Afriky také bude stoupat.

Nelze tak vést debatu o tom, že lidé přestanou přicházet; musíme se začít bavit o tom, jak mít pod kontrolou, kdo přichází, a jak mít nastavenou integrační politiku. A když už ti lidé přicházejí, musíme se snažit o to, aby se chtěli stát Evropany. Zatím, když přicházejí do Evropy, nemají sen stát se Evropany. Když přitom někdo přichází do Ameriky, když třeba Latinoameričan utíká přes kontinent na sever, chce být Američanem. Toto bude pro Evropu letos ten největší problém.

Britské (ne)odcházení: Brexit by zvedl stavidla regulace

Většina evropských zemí včetně ČR stále chce, aby Spojené království zůstalo v EU. Máme jasno v tom, že Evropa je s Británií mnohem silnější – ekonomicky, vojensky, ale také například díky tomu, že Londýn dlouhodobě tlačí na konkurenceschopnost, na omezování byrokracie a na další věci, z nichž těží i české podniky a podnikatelé. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že většina referend kdekoli na světě není o otázce na hlasovacím lístku. Britské referendum bude především o Davidu Cameronovi a o tom, že království v posledních letech ztrácelo na významu. Ekonomicky jsou silné i další evropské země, vojensky je nyní Francie silnější než Británie. Řada Britů z toho viní EU; vnímá to tak, že se ztrácejí, rozmělňují v Evropě, i když to není tak docela pravda.

Pokud by se Britové rozhodli pro odchod z EU, nemělo by to na český byznys a ekonomiku žádný okamžitý dopad. Den po referendu se nezmění nic, ale dlouhodobě by to znamenalo, že přijdeme o největšího zastánce věcí a postojů, které chceme – co nejméně byrokracie a co největší tlak na konkurenceschopnost. Evropa v posledních deseti letech poměrně hodně ztrácela nejen v porovnání s Amerikou, ale i s Asií. Britové byli ti, kdo hodně tlačili na dohodu o volném obchodu mezi Evropskou unií a řadou zemí v Asii, nakonec i s Amerikou a předtím s Kanadou. Pro české podniky tedy byla Británie vždy dobrý spojenec. Pokud by vypadla z těch diskuzí, obávám se, že Evropa bude chtít více regulovat a zvyšovat legislativní zátěž. A něco podobného by bylo pro české podniky drahé.

Řecké lavírování: Do 10 let dojde na odpuštění dluhu či Grexit

Řekové asi na devadesátý třetí pokus začali dělat reformy a další kroky, které slíbili. Přesto se otázka Řecka někdy v létě opět vrátí. Jsou totiž věci, které země dokáže, a věci, které nedokáže. Mezi největší problémy bude patřit privatizace, od které si Atény slibují celkem hodně peněz, podle mě jsou ale tato očekávání nerealistická. Objeví se proto zase nějaká díra, kterou bude potřeba Řekům pomoci zalátat. Budeme muset řešit, zda Aténám věřit další sliby. Dojde přitom na lámání chleba, ve hře budou mimo jiné penzijní systém a zdravotnictví, tedy věci, které bolí. To, co prozatím řecká vláda dělala, možná nebylo populární, ale nebolelo to. V létě se tedy k Řecku vrátíme a bude se debatovat o tom, zda stačí, že Řekové udělali 70 % toho, co slíbili, nebo budou muset udělat 100 %.

V delším horizontu bude potřeba se upřímně zamyslet nad tím, zda jsou řecké dluhy splatitelné. V této souvislosti bych poukázal na Portugalsko – historicky to nebyla nijak skvělá ekonomika, ale nyní je díky reformám silnější a exportuje mnohem více než před pěti lety. Portugalci hodně zainvestovali do modernizace průmyslu a mají řadu moderních výrobních závodů. Je tedy vidět, že tlak na určitou zemi do jisté míry funguje. Na druhou stranu není reálné, aby byly řecké dluhy splaceny celé. Myslím si proto, že má cenu ještě nějakou dobu prodlužovat splatnost, a pokud Řekové dokáží minimálně to, co Portugalci, můžeme se bavit o nějakém odpouštění. Letos by to ale bylo předčasné. Řeky čeká ještě pět, deset tvrdých let, kdy budou pokračovat v reformách. A buď se zachrání, nebo to skončí finálním bankrotem a odchodem z eurozóny.

Černá eurolabuť: Bez německého motoru se integrační proces zastaví

Nevím, zda to tak docela odpovídá definici černé labutě, ale jedinou věcí, které bych se v souvislosti s evropským integračním procesem obával, je nějaká zásadní změna postoje a pozice Německa. Kdyby došlo k naprostému rozpadu nebo odklonu Berlína od dosavadní snahy mít silnou Evropu, případně kdyby se Němci rozhodli uzavřít do sebe, byl by to pro EU obrovský problém. Dnes je to totiž Německo, které Evropu v řadě oblastí táhne dopředu. Bez fungujícího Německa a jeho jasného (pro)evropského směřování by vzniklo vakuum, které bychom jen těžko něčím plnili.