Václav Cílek: 6 (proti)proudů, které hýbou energetickým trhem

Cena barelu ropy se může vyšplhat ke 150 USD, nebo se bahnit kolem 50 USD

Loni na podzim jsme si říkali, že současné ceny ropy vydrží do září, pak začnou stoupat a budou se pohybovat mezi 60 a 90 dolary za barel. A ejhle, ony klesly pod 30. Analytici nejsou hloupí, ale některé věci prostě není možné předpovědět. Vycházel bych z toho, že by se během relativně krátké doby měla opět sejít nabídka s poptávkou. Čekám proto, že se cena ropy opět vyšplhá na 60 USD za barel. Následně bude hodně záležet na tom, jak Američané technologicky zvládli těžbu lehké vázané ropy. Pokud se neobjeví nic překvapivého, bude v průběhu několika let ropa zase stát v průměru 60-90 dolarů za barel. Na druhou stranu by mě v příštích letech nepřekvapily ani ceny blízké 150 USD za barel, ale ani úrovně okolo 50 USD za barel.

Čína po roce 2000 určovala vývoj cen komodit, To končí

Existuje něco, o čem se ekonomové přou, zda to vůbec existuje, a sice komoditní supercyklus. Spočívá v tom, že když budujete Ameriku nebo třeba Čínu, musíte vybudovat metro, domy a všechno ostatní, na což potřebujete velké množství železa a dalších surovin. Jednoho dne ale dostavíte, načež dochází k velkému snižování poptávky, a tím pádem i cen. Čína je dnes i proto otazníkem, její zpomalení je ale evidentní. Na druhou stranu je potřeba připomenout, že často dochází ke zpomalení ekonomiky (tak tomu bylo třeba na Blízkém východě) za současného nárůstu spotřeby ropy. Máte věci, bez kterých se obejdete, ale zdá se, že bez automobilů se obejde stále méně lidí.

Limity růstu určitě existují, na mnohé již narážíme

Strom, když doroste do jisté velikosti, nemá šanci růst dále, protože spotřebuje příliš mnoho energie a vody na transport živin zespoda nahoru. To je potřeba brát v potaz například v souvislosti s potravinami. Těch je nyní na světě tolik, že kdyby se správně rozdělily, nasytí celé lidstvo. Nicméně logistika takového kroku je složitá. Podobně bych v souvislosti s limity zmínil obavy týkající se fosforu, v jehož případě má dojít k vrcholu těžby někdy v letech 2025-2030. Následně budeme nuceni získávat fosfor z fekálií, z čističek a podobně. Je a bude to svým způsobem zápas, kdy nevíme, co bude rychlejší. Zdroje docházejí, lidstvu se ale většinou daří najít náhradní řešení. Vytváří tím ovšem řadu vedlejších problémů a nečekaných důsledků jinde v systému.

Ke kolapsu dochází, jen na něj přes Říp nevidíme

Na přednáškách se mě lidé často ptají na profesora Bártu, na jeho vizi kolapsu a regenerací civilizací. A já jim říkám: "Podívejte se, když jste tady (například v Plzni,) je tu všechno zelené a na ulici vidíte jen pár lidí, máte velké zásoby zemědělské půdy, která je kousíček za městem nevyužitá, máte úplně jiný pohled na svět, než když jste v přelidněné Káhiře a vidíte, jak kolem vás přibývá milion lidí ročně a orná půda mizí pod stavbami. Tam už ke kolapsu dochází, tam už jen čekáme druhou fázi egyptské revoluce." Stručně, svět zároveň jde dopředu, přešlapuje na místě a kolabuje. Na různých místech je to různé. Podle toho, kde jsme a jakou máme životní zkušenost, to hodnotíme.

Poptávka po vodě a potravinách (po)roste

To znamená růst poptávky po půdě a energii. Velká, centrální energetika přitom bude ještě nějakou dobu vytvářet třeba 60 % celkové výroby a spotřeby energie. Společně s tím ale poroste význam alternativ. Vždy budeme muset oddělovat město – velkou aglomeraci, která s velkými potížemi a náklady může být částečně soběstačná – od venkova, který soběstačný být může. Celé to přitom do značné míry bude záviset na skladování energie. Mojí vizí jsou například elektrokola, která si nabijete, a jsou tak i skladištěm energie. Podobně může sloužit automobil, ale já jsem spíše pro menší prostředky. Něco podobného je nicméně podmíněno změnou kultury, chování, uspořádání silnic (jejich bezpečnosti) a podobně.

Jádro doplatilo na (německé) politikaření

Mně by i v kontextu německého odchodu od jaderné energie dávalo smysl dostavět Temelín. Ten byl původně plánovaný na čtyři bloky, ono by to ale trvalo dvacet nebo pětadvacet let, než bychom se k nim dostali. Málo zemí nebo firem je totiž dnes schopno nabízet celé výrobní celky, tedy postavit elektrárnu na klíč. Je to obtížné, máte třeba dva nebo tři tisíce subdodavatelů, takže se vždy stane něco špatného. Německý krok od jádra byl nicméně krokem politickým a způsobil to, že Němci měli v uplynulých letech rekordní emise oxidu uhličitého. Myslím si proto, že to nebylo šťastné, emise totiž vnímám jako horšího nepřítele než jadernou energetiku. Riziko spojené s emisemi je podle mě větší.