Předvolební rodinné inženýrství made by Sobotka & Company
Poté, co se napříč politickým spektrem rezignuje na řešení důchodového systému a volí se řešení typu "přidat dvanáct set korun jednou za půl roku až rok", dostává na frak i systémový přístup k rodinné politice. Po pastelkovném, porodném a úpravách odpočitatelných částí si totiž stát ve svém sociálně-inženýrském velikášství zase jednou jde kupovat něco, co by měl jinak zdarma.
Nebo jaký je přesně úmysl ministryně Marksové, když navrhuje, aby se sociální pojištění zaměstnanců odvíjelo od počtu dětí, které dotyčný vychovává? Nehledě na to, že jsou lidé, které by děti mít chtěli, ale nemohou, a to, že o zaměstnavatelích, kteří také mají děti, se návrh nezmiňuje, je tristní, že se bývalá ředitelka Gender Studies zřejmě domnívá, že snížení sazby o pár procentních bodů povede k růstu počtu narozených dětí. I při mzdě 40 tisíc Kč, na kterou nedosáhnou čtyři pětiny českých zaměstnanců, a čtyřech dětech (kdy by dle návrhu měla být sazba sociálního pojištění nulová), je totiž měsíční úspora na pojistném 2 600 Kč, což těžko někoho pohne k pořízení si čtveřice potomků.
Je to stejné jako s porodným – ti, kdo děti chtějí, je mají i bez pomoci státu, a stát tak pouze kupuje něco, co by měl i zdarma. Že to je v zemi pandurů, Rathů a drahých zvlněných dálnic ještě akceptovatelné plýtvání, není uspokojivá odpověď.
Ve vzduchu jsou cítit volby, takže se těžko hned tak dočkáme systémového řešení rodinné politiky. Ale pokud by snad tato vláda dostala další šanci, nabízím nápady pro rok 2018, kdy budou další volby daleko a kdy může zvítězit systémovější přístup.
1. Je namístě výrazné zkrácení rodičovské dovolené výměnou za podporu flexibilnějších pracovních úvazků a zařízení předškolní péče. Momentálně stojí stát rodičovská dovolená přes 20 miliard Kč za rok, další peníze unikají skrze ztrátu lidského kapitálu, se kterým dlouhá rodičovská dovolená souvisí. Zkuste si ale v Praze najít jesle pod 15 tisíc.
2. Je dobré navázat výplaty rodičovského příspěvku na rodinné příjmy. Dítě není nemoc a nahrazovat ušlý příjem matce v rodině se stotisícovým měsíčním příjmem je plýtvání, a možná je to dokonce amorální.
3. Je nutné propojit rodinnou a důchodovou politiku ve formě státem nařízené ekvivalentní obousměrné rodinné solidarity. Stejně jako má dítě ze zákona právo mít životní úroveň rodičů, je potřeba zařídit, aby rodiče měli v důchodu právo přímo participovat na životní úrovni svých dětí. Vyhlídka pravidelné adresné apanáže od vlastních dětí je dle mého efektivnější motivací k většímu potomstvu než sociálně-inženýrské úplatky ve formě tříletých dovolených a pastelkovného.
