Začátek konce eurozóny?

Kam a jak dál eurozóno?

Zdvižený varovný prst hrozící Evropské unii avizuje její ne zrovna uspokojivou kondici. Stávající krize eurozóny je podle názoru laické veřejnosti důsledkem nekontrolovaného plýtvání a bezuzdné tolerance řecké vlády. Na rozdíl od ní odborná veřejnost nedává vinu pouze Řecku, nýbrž velké části eurozóny, která svou nedisciplinovaností a přivíráním očí nad bezostyšným porušováním konvergenčních kritérií těmi nejvýznamnějšími ekonomikami jako Německo a Francie, poskytla prostor pro šíření této nákazy.

Ve světle nedávno minulých událostí je však nad slunce jasné, že řecká politika rozmařilosti byla dovedena k dokonalosti největší. Důsledkem pak byl prudký růst úrokových sazeb dluhopisů sloužících k financování rozpočtových schodků a současně s ním samozřejmě vystoupala do závratných výšin obsluha řeckého národního dluhu. Řecko se dostalo do situace, že nebylo schopno financovat ani běžný chod státu. Jediným a dlužno podotknout, z historického pohledu, neobvyklým řešením bylo požádat o finanční injekci Evropskou unii potažmo Mezinárodní měnový fond. Podmínky poskytnutí astronomické částky 110 mld. eur však znamenaly cestu bolestivých škrtů a zejména hlubokých sociálních a ekonomických reforem, které po jejich vyhlášení a zahájeném uplatňování vyústily v masívní protesty nespokojené veřejnosti, jichž jsme byli svědky prostřednictvím nejrůznějších médií. Jak se to mohlo vůbec stát? Odpověď je jednoduchá. Evropská unie neměla připravený scénář řešení a už vůbec ne příslušnou legislativu na řešení případných krizí takového rozměru. Dalším koho krize zasáhla, bylo Irsko. Stejně tak jako Řecko muselo požádat tytéž instituce o pomoc. Dostalo 67,5 mld. Eur z pro nejbližší tři roky přislíbených 85 mld.

Proč zrovna Irsko? Keltský tygr, opěvovaný jako vzor hospodářského vývoje. Vývoj Irska po vstupu do EU byl poměrně impozantní. Zaostalá zemědělská země kdesi na kraji Evropy se najednou stala prosperující ekonomikou. Štědrá finanční pomoc EU, nízké daně, investiční pobídky a rovněž velmi rychle rostoucí trh s nemovitostmi do Irska přitáhly nebývalé množství zahraničních investorů. Téměř 10% růst HDP byl výsledkem. Jeho druhá stránka však tak veselá nebyla a nikdo se ani nehrnul, aby tuto negativní stránku jakýmkoliv způsobem medializoval. Nízký fiskální příjem a obrovské zvýšení dluhů irských domácností, které se staly pro většinu z nich v podstatě nesplatitelnými, když jako katalyzátor praskla hypoteční bublina. Irsko zažilo jednu z nejhorších recesí mezi zeměmi eurozóny. Začal strmý pád výkonu ekonomiky. Záchrana bankovního systému stála daňové poplatníky 45 mld. eur. Neúměrné zdražení obsluhy státního dluhu přimělo irskou vládu přijmout dlouho odkládanou pomoc.

V rámci eurozóny se začala masově používat potupná zkratka: PIGS – "prasata". Písmena této zkratky tvoří iniciály čtyř evropských zemí – Portugalska, Itálie, Řecka a Španělska. Zlí jazykové tyto země rozšiřují o Itálii, tedy PIIGS. Velké dluhy jsou však pro Itálii už tradiční folklór, takže tato nelichotivá zkratka označuje víceméně země, které byly v docela nedávné minulosti dávány za vzor těm ostatním.

Mezinárodní ratingová agentura Fitch snížila portugalský rating a se svou trochou do mlýna přispěchala mezinárodní média. Vzápětí přilil olej do ohně i S&P, který snížil rating rovnou o dva body na BBB a výhled negativní. Agentura Moody's sáhla k snížení na Ba2 - tedy už na rating ve spekulativním pásmu.

Má to vůbec řešení?

S návrhem přišel nedávno Financial Times, těžko říct jestli smysluplným. V každém případě složitě akceptovatelným těmi členy eurozóny, jichž se řešení týká bezprostředně a největší měrou. Podle zmíněného prestižního deníku se současná krize začíná dostávat mimo kontrolu a k záchraně eurozóny nepostačí ani astronomická suma 750 mld. eur, určená na pomoc jejím slabým členům a garantovaná členskými zeměmi, Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem.

1. krok: zvýšit nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou

Rozsáhlejší nákup by mohl snížit napětí na finančních trzích. Axel Weber, šéf německé centrální banky, nákup dluhopisů ale dlouhodobě kritizuje z obav před růstem inflace a té se Němci po zkušenostech z meziválečného období panicky bojí.

2. krok: zvětšit objem záchranného mechanismu

Pokud žádosti periferních ekonomik o pomoc budou následovat další země, snadno by se mohlo stát, že pohltí celý 750 – miliardový fond. Problém ale spočívá podle evropských úředníků v tom, že růst fondu by mohl být finančními trhy vnímán jako nezbytný krok k záchraně dalších zemí a přinesl by víc škody než užitku. Nemluvě o bouři nevole valící se na Berlín proti financování ostatních členů eurozóny.

3. krok: posílit fiskální unii

Přestože mají členové měnové unie společnou monetární politiku, o fiskální politice rozhoduje každý ministr financí samostatně. Za dané situace a v daném časovém okamžiku je s největší pravděpodobností irelevantní si představit, že se národní státy vzdají možnosti sestavovat svůj vlastní rozpočet a určovat daně. Na druhou stranu vytvoření záchranného fondu je prvním krůčkem k fiskální unii. A pro je i celá řada expertů tvrdících, že bez posílení společné fiskální politiky není monetární unie životaschopná.

4. krok: zahájit emisi eurobondů

Eurobondy jsou nápadem lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junkera, předsedajícího v současnosti skupině ministrů eurozóny. Výsledkem jejich emise by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity členů unie. Stejně tak jako je Německo proti rozsáhlému nákupu dluhopisů bylo i doposud i proti emisi eurobondů a zdůvodňuje to růstem nákladů na jeho vlastní dluhopisy. I pro další země je tato cesta docela významným krokem k fiskální unii a pro její vytvoření prozatím chybí ochota.

Je to začátek konce eurozóny?

Neexistuje řešení, které by beze zbytku vyhovovalo všem. Ale pokud se eurozóna nerozhoupe k radikálnímu řešení, její konec je neodvratný. Už teď avizují finanční trhy nedůvěru k jejím současným akcím. Rozpad měnové unie však žádnému z jejích členů nepomůže. Ani vyloučení nakažených ekonomik není řešením, jejich dluhy a problémy s nimi související by narostly do enormních a pravděpodobně nezvládnutelných rozměrů. A dokonce ani německá nostalgie po marce nemá rozumný ekonomický fundament. Vývozci by vzhledem k pravděpodobnému silnému kurzu staronové měny přišli o konkurenční výhody.

Přes všechna negativa případného zrušení eura tvrdí analytici Centra pro výzkum ekonomiky (CEBR), že Euro má méně než 20 % šanci přežít současné otřesy v eurozóně. Finanční krize, která zasáhla Řecko, Irsko a Portugalsko se patrně rozšíří i do dalších zemí. V této souvislosti se velmi často skloňuje Itálie a Španělsko, které jednoznačně nejsou země, měřeno výkonem ekonomiky, na ocase eurozóny.

Goldman Sachs: 8 odpovědí na otázky ohledně evropské dluhové krize a hrozby pro Itálii

Potíže eurozóny se větší či menší měrou dotknou i ostatních zemí Evropské unie, jsou si totiž vzájemně největšími obchodními partnery. "Domnívám se, že euro položí neschopnost většiny zemí zavést nezbytnou a tvrdou léčbu, která by zajistila konkurenceschopnost jejich ekonomik v dlouhodobém horizontu," tvrdí Douglas McWilliams, výkonný šéf CEBR.

Pokračování článku najdete na serveru Profit.cz