Riziko, které nelze podceňovat: Trumpův triumf

Odolné voličstvo

V posledních týdnech se toho na Trumpově straně předvolebního boje nahromadilo tolik, že je až s podivem, že Clintonová nemá v průzkumech ještě větší náskok (urážka rodičů válečného hrdiny, apel na Rusko, aby našlo zmizelé e-maily Clintonové, atak na soudce Curiela a další). Historie odolnosti Trumpovy oblíbenosti mezi voličstvem vůči provokativním či urážlivým komentářům, které provázejí celou jeho kampaň, a projevená schopnost zklamat nepřející (vzpomeňme, s jakým pobavením se setkalo ohlášení jeho kandidatury) navíc dávají v podstatě jistotu, že i současný pokles preferencí je pouze krátkodobý.

Trump si totiž může dovolit chovat se v podstatě beztrestně tak, že by to komukoli jinému dávno zlomilo vaz. Je totiž hlasem rozzlobených lidí, kteří zpravidla nekladou dobré způsoby na vrchní příčky hodnotové žebříčku. I proto Trumpovi nakloněným voličům nevadí, že haní široké skupiny lidí, ani to, že celý jeho život je antitezí nyní prezentovaného postoje ochránce ekonomicky marginalizovaných.

Protest proti otevřenosti

Trump je produktem toho samého společenského pnutí, které dovedlo Spojené království k červnovému referendu, které živí strany jako Hnutí pěti hvězd v Itálii či Národní fronta ve Francii a které do českého parlamentu dovedlo Babiše a do toho slovenského Kotlebu. Je ztělesněním nového souboje primárně nikoliv ekonomických systémů (socialismus vs. kapitalismus) či společenských systémů (liberální demokracie vs. autoritářství), ale souboje mezi otevřeností a izolací. Není náhoda, že advokáti brexitu i republikánského kandidáta na amerického prezidenta staví imigraci jako pilíř své kampaně. A také není náhoda, že Trump slibuje přepsat dohodu NAFTA, uvalit cla na dovoz a postavit na hranicích s Mexikem zeď.

Trump reflektuje a umně využívá (a je jedno, zda objektivně existující, či jen subjektivně vnímanou) ztrátu ekonomické příležitosti a kulturní identity, kterou pociťuje nemalá vrstva voličstva, ztrátu, kterou jim primárně, přímo či nepřímo, způsobila globalizace. Ta má pro ně podobu imigrantů a zavřených továren (opět se nabízí srovnání s Británií), přičemž výhody spojené s globalizací nevidí žádné. Tato skupina má pocit, podobně jako koncem 19. století, že nemá kontrolu nad vlastním životem. Ne náhodou slogan stoupenců brexitu zněl "vezměme si zpět kontrolu".

Nebezpečí zneužití strachu

Že je to živná půda pro pochybné ideologie, ukazuje zkušenost z počátku 20. století, kdy jedním z následků tohoto pocitu "vyvlastnění" byl nárůst antisemitismu. V dobách, kdy úroda v USA díky rostoucí propojenosti ekonomik najednou měla potenciál ovlivnit blahobyt například ruských zemědělců, se pocit, že kontrola uniká mezi prsty, lehce dokázal přeměnit v nenávist vůči třídě, která obchodu vévodila. V dobách, kdy rozhodnutí manažera o přesunu továrny do Mexika dokáže nezvratně ovlivnit osud stovek lidí v Detroitu, přičemž stát nabízí jen minimální pomocnou ruku, se podobný pocit může lehce přetavit v nenávist k elitám a systému.

Proto (a po britském referendu již vůbec) nelze spoléhat ani na to, že voliče odradí fakt, že nevědí, do čeho jdou. Dostatečná míra rozzuřenosti nad marností současnosti totiž ze skoku do neznáma dělá celkem akceptovatelnou alternativu. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Co s tím? Hillary Clintonová nemůže spoléhat strach z neznámého, ale potřebuje rychle předestřít pozitivní politickou vizi, která nebude pouze recyklovat vyprázdněná hesla současného stavu. Trumpova kampaň umně konstruuje obraz silného, sebevědomého národa ("udělejme Ameriku opět skvělou"), byť uzavřeného do sebe. Clintonová musí zkonstruovat vizi, která přesvědčí, že lze být skvělý a otevřený současně. Čas se jí krátí. A když vyhraje, musí zajistit, aby rozzlobených bílých mužů postupně ubývalo. Trhy do té doby musejí počítat (i) s variantou, že se Trump zkraje roku 2017 nastěhuje do Bílého domu.