Podivný případ Marca Fabera: Z investičního gurua rasistou aneb Jak se (ne)nosí politická (ne)korektnost

Když je řeč o investičních poradcích a expertech obecně, málokdo je tak zábavný jako Marc Faber. Nikdy nešel pro razantní slovo daleko a dokáže mluvit tak, že mu rozumějí nejen finančníci, nýbrž i civilisté. To samo o sobě není málo. Vedle toho má sklon říkat věci, které nikdo jiný neříká, a ze sebelépe vyhlížející situace dokáže vydojit více tržního pesimismu než kdokoli jiný, což mu vyneslo přezdívku Dr. Doom. Zkrátka, číst Fabera je jedno velké potěšení.

"Federální vláda posílá každému 600 dolarů. Pokud ty peníze utratíme ve Wal-Martu, půjdou do Číny. Když je utratíme za benzín, půjdou Arabům. Když si za ně pořídíme počítač, půjdou do Indie. Když si nakoupíme ovoce a zeleninu, půjdou do Mexika, Hondurasu a Guatemaly. Pokud si dovolíme dobré auto, půjdou do Německa nebo Japonska. Když si koupíme nějakou zbytečnost, půjdou na Tchaj-wan. Nic z toho americké ekonomice nepomůže. Jediný způsob, jak udržet ty peníze u nás doma, je utratit je za prostitutky a pivo, nic jiného se v USA již nevyrábí. Já sám v tom směru dělám, co mohu."

Předcházející odstavec je slavný citát z Faberova bulletinu z roku 2008. Pozornému čtenáři neunikne, že jedním z použitých stylistických prostředků je nadsázka. Zaprvé, termín "u nás doma" je legrační, uvážíme-li, že Faber je Švýcar a žije v Thajsku (ačkoli si drží kancelář i v Hongkongu). Zadruhé, jím doporučený způsob, jak dát najevo ekonomický patriotismus, má trhliny – americké prostitutky se zhusta rekrutují z řad imigrantek. A zatřetí, … ne, je to zjevné i bez dalšího podrobného výčtu.

Liberálové jako Tálibán

Tento týden vygeneroval Faber patrně více mediální pozornosti než za celou svou kariéru, jejíž součástí jsou mimochodem doktorát z ekonomie ve čtyřiadvaceti letech a reprezentování Švýcarska ve sjezdovém lyžování. V bulletinu pro investory do fondu Marc Faber Limited si pustil ústa na špacír nevídaným způsobem.

"Ani se nechci pouštět do seriózní debaty o strhávání pomníků historických osobností, ale nemohu nezmínit, jak tito liberální pokrytci odsuzovali Tálibán, když jeho lidé v roce 2001 vyhodili do povětří dvě největší sochy stojícího Buddhy na světě (jedna z nich měřila přes padesát metrů) v podhůří Hindúkuše v Afghánistánu. Ti samí lidé se dnes pohoršují nad sochami ctnostných lidí, jejichž jediným zločinem bylo, že dělali to, co dělají všechny společnosti už pět tisíc let, totiž že drželi část obyvatelstva v otroctví," napsal. To samo by mimořádně citlivým americkým čtenářům nadzvedlo nejedno obočí. Hlavní pecka ale měla teprve přijít.

Nejsem rasista, ale ...

"A díkybohu osídlili Ameriku běloši, ne černoši. Jinak by USA dnes vypadaly jako Zimbabwe, což se možná nakonec stejně stane. Amerika si ale za dob vlády bílé většiny alespoň užila 200 let na ekonomickém a politickém výsluní. Nejsem rasista, ale je potřeba popsat skutečnost, jakkoli je to politicky nekorektní. (A nezapomeňme, že afričtí kmenoví náčelníci velice rádi prodávali své vlastní lidi bílým, černým a arabským obchodníkům s otroky.)"

Pokud si Faber chtěl udržet místa v představenstvech firem, v nichž ještě v úterý působil, nezvolil dobrou taktiku. Z firem Ivanhoe Mines, Sprott a NovaGold Resources do čtyřiadvaceti hodin zmizel. Od Sprott, která sídlí v Torontu, přišla jen zpráva o jeho rezignaci. NovaGold Resources oznámila, že si Faberův odchod vyžádala. Ivanhoe Mines vydala prohlášení, že "hodnoty rovnosti, úcty a důstojnosti, jež náleží všem lidem, jsou základním stavebním kamenem našeho byznysu a vůbec každého podnikatelského konání. Vůči rasismu ctíme nulovou toleranci". Je to pochopitelné, Ivanhoe Mines například loni objevila zásoby mědi v africkém Kongu, přičemž, jak známo, těžaři v subsaharské Africe patří k nejskrupulóznějším bytostem na planetě.

Kromě toho, aby doložil pravdivost svých slov, přiložil Faber do mailu pro Bloomberg odkaz na článek v deníku USA Today pojednávající o tom, jak škola ve městě Biloxi ve státě Mississippi vyřadila ze seznamu doporučené četby román Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Kniha je považovaná za jeden z nejpůsobivějších uměleckých protirasistických počinů, jaké kdy v Americe vznikly, ale to v Biloxi zjevně nestačí. "Použití jazyka, jenž může žáky zneklidnit", tak znělo oficiální zdůvodnění nečekaného tahu vedení školy. (Čtenáři, sám to porovnej s názorem většiny liberálních či alespoň gramotných Američanů, kteří se sborem domnívají, že stát Mississippi je obydlen snůškou zaostalých idiotů.)

Agentura Bloomberg vznesla na Fabera dotaz, zda myslí vážně, co napsal. "Pokud ze mě zmínka o dějinných skutečnostech dělá rasistu, pak nejspíše rasista jsem," napsal slavný investor v odpovědi. "Japonci byli po léta odsuzováni za to, že popírali masakr v Nan-ťingu (též Nankingu)," napsal s odkazem na událost druhé světové války, jež má mezi Číňany a Japonci podobný zvuk jako v Česku Lidice.

V reakci na to uvedlo mnoho médií, kde býval Faber častým hostem (Bloomberg TV, CNBC), že u nich už Dr. Doom dlouho nebyl, v budoucnu rozhodně nebude, a že vlastně ani žádného Fabera neznají. Co je tak pobouřilo? Pokud Investiční web ví, zástupci amerických domorodců, jichž by se mohla zmínka o osidlování dotknout, se neozvali. Ani reakce zmiňovaného afghánského hnutí Tálibán nebyla k dispozici.

Nezbývá tedy než připustit, že důvodem pohoršení je pasáž, podle níž by Spojené státy v případě osídlení černochy dnes vypadaly jako Zimbabwe, což by Faber považoval za horší variantu. Různá prohlášení odsuzující Faberovy výroky v tomto bohužel nejdou do detailů. Lze tedy mít za to, že jejich nepřijatelnost spočívá v jednom ze dvou následujících bodů.

Zaprvé, USA by po primárně černošském osídlení vypadaly jako Zimbabwe. Je možné založit kritiku takového prohlášení na tom, že Zimbabwe je země obzvlášť nepovedená, a že by bylo lepší zmínit nějaký příběh úspěšné černošské země, třeba Zambie, Senegalu, Nigeru či Toga. Zda by taková záměna otupila ostří Faberova výroku, je otázka, jež zůstává bolestně nezodpovězena.

Historie má k dispozici pouze dva příklady, kdy se dobrovolní černošští přistěhovalci významně podíleli na utváření běhu svých zemí, a to Sierru Leone a Libérii. Ani v jednom případě nešlo o ovládnutí či kolonizaci v pravém slova smyslu. V obou případech se vláda Británie, respektive USA, rozhodla, že naplní přání části svých černošských obyvatel (jejichž předkové přibyli do anglosaského světa nedobrovolně jako otroci) o návratu do staré vlasti. Zakoupily tedy v Africe území, na němž oba státy vznikly. Úspěch onoho tahu lze popsat tak, že Sierra Leone je dnes nejchudší zemí Afriky, zatímco Libérie se zapsala do dějin jako ta, pod jejíž vlajkou jezdí lodi mezinárodních zločinců a kde se nástup nového prezidenta sotvakdy obejde bez uřezání uší jeho předchůdci.

Je zimbabwizace Ameriky cool?

Druhá možnost je ta, že si Faberovi kritici myslí, že by bylo lepší, aby USA vypadaly jako Zimbabwe, a nesouhlasí proto s tónem, jímž o takové možnosti švýcarský investor mluví. Není však známo, že by zimbabwizace Ameriky měla v USA velkou podporu, ledaže by takový postoj zastávalo oněch 33 % lidí, kteří jsou spokojeni s tím, jak Donald Trump vykonává funkci prezidenta.

Faber však musel vědět, že jeho výroky neprojdou jen tak, zejména když právě to bylo předmětem jeho stížnosti na stav světa. Buď se tedy v jednasedmdesáti letech rozhodl zbavit otravného členství v představenstvech firem a odejít s pořádným prásknutím dveřmi, nebo - a to je varující varianta - krutě neodhadl, co ho čeká.

Zmýlená předpověď není pro Fabera nic nového, stejně jako pro celou společenskou třídu tržních věštců. V roce 1987 si vysloužil ostruhy, když správně předvídal pád cen amerických akcií, třeba na konci roku 2014 ale odhadoval, že cena zlata během následujícího roku stoupne o 30 %. Klesla o 14 %. Zda má pravdu ve věci zimbabwizace Ameriky, se teprve ukáže.