Euro: Kdo zpackal velkohubý projekt integrující se Evropy? - 2. díl
Místo poválečné idey, že integrace Evropy povede k míru a rostoucí prosperitě, jsme se nedlouho po zavedení společné měny ocitly spíše v další Velké depresi. Byl projekt eura od počátku odsouzen k záhubě, jak tvrdí někteří euroskeptičtí ekonomové? A pokud ne, kde se stala chyba, která způsobila současnou hlubokou krizi?
Článek navazuje na tento pondělní článek na Investičním webu:
Cenová stabilita v eurozóně? Nemožné!
Vzhledem k divergenci ekonomického vývoje v eurozóně se stal cíl dosažení cenové stability neuskutečnitelným. Stabilní ceny v Německu odpovídají depresi v Řecku. Ale co s tím, když má eurozóna společnou monetární politiku?
Měla by nastoupit politika fiskální. To však není možné, protože je jen malá vazba evropských voličů na evropské instituce a národní vlády prosazují své vlastní zájmy. Konsenzu se dosahuje velice těžko.
Mnozí ekonomové (včetně Martina Feldsteina z Harvardu) poukazovali na křehkost a slabiny eurosystému ještě před jeho zavedením. Pokud se země měnové unie navzájem tak výrazně liší, bude společná měna mezi "vítězi a poraženými" hloubit stále větší propast. Měnová unie musí disponovat funkční (a demokraticky volenou) politickou reprezentací, která bude schopna bez zbytečného odkladu rozhodovat veškeré případné spory. Při nesplnění těchto podmínek je předem jasné, že projekt musí dříve nebo později ztroskotat.
Zmiňovaný příkop (mezi silným jádrem a PIIGS) nemohl vyústit v nic jiného než v boj o to, kdo ponese břemeno. Němečtí daňoví poplatníci nejsou ochotni dotovat své nezodpovědné sousedy a jižanští obyvatelé odmítají stát se otroky svých věřitelů. Jak tohle může skončit? Myslíte si, že jeden z nich ustoupí?
Ekonomická integrace předběhla politickou integraci
Jinak to ani dopadnout nemohlo, národní hrdost je v Evropě příliš silná na to, aby byli Evropané ochotni vzdát se autonomie v prospěch nadnárodních institucí. Proto s sebou přijetí společné měny za takových okolností nese vždy obrovské riziko.
Nemuselo to však skončit takovým fiaskem, kdyby si všichni členové měnové unie riziko dobře uvědomovali a snažili se je omezit. V poslední dekádě se však děl pravý opak: vlády ekonomicky slabších zemí si na falešný růst nezřízeně půjčovaly, ba dokonce (v případě Řecka) falšovaly statistiky.
Dojem evropské stability zmátl i finanční trhy. Jak jinak vysvětlit minimální spread mezi řeckými a německými výnosy státních dluhopisů?
Potřebám měnové unie rovněž nevyhovuje současná finanční regulace. Provázanost evropských finančních trhů je vysoká (proto by také bylo komplikované, kdyby některé země opustily euro), ale proces vytvoření celoevropského systému finanční regulace vázne. Chybí jednotná bankovní pravidla a záruky.
Hlavní hendikep EU: Nepružný pracovní trh
Pracovní trhy jsou v Evropě stále spíše národní než kontinentální. Pracující jsou ponecháváni napospas výkyvům evropského (nesynchronizovaného) ekonomického cyklu.
Migraci nebrzdí jen jazyková bariéra. V praxi je stěhování za prací v Evropě zkomplikované kvůli neexistenci jednotných pravidel (například v oblasti sociálního a zdravotního pojištění nebo vzdělávání).
Dalším kamenem úrazu jsou silné odbory, které si násilím vynucují růst mezd, i když to neodpovídá růstu produktivity. Extrémní nepružností pracovního trhu je proslulé Španělsko – důsledky lze pozorovat v podobě téměř 25% nezaměstnanosti. Zdeformované systémy určování mezd si vybírají svou daň v rozevírání nůžek v konkurenceschopnosti Německa a jižních států.
Vinu hledejme u Evropské komise
Evropská komise to buď nevidí, nebo je bezmocná. Ji bychom měli vinit za to, že neplní svou funkci, nedokáže podchytit klíčové problémy ohrožující chod unie a nechává Evropu nepřipravenou na ekonomické šoky. Místo toho rozšiřuje své pravomoci do oblastí, kde standardizace a regulace nejsou žádoucí.
Vysluhuje si za to jen větší despekt občanů k celoevropské politice. Hromady absurdních nařízení a směrnic, stejně jako mrhání společných prostředků na dotace pro nesmyslné projekty – to vše jí ubírá na věrohodnosti.
Výsledkem toho je osudová volba, které čelí Evropa v posledních týdnech:
- Mají evropští politici dovolit, aby Řecko opustilo euro?
Když celek opustí jedna členská země, trhy ochromí spekulace, kdo bude další. Velká Evropa se tak po krátké chvíli rozsype jako domeček z karet.
- Má poskytnout EU za slabší země záruku a ochránit euro, ať se děje, co se děje?
To by vyžadovalo prohloubení fiskální unie a zavedení společných záruk za vládní dluhy a možnost neomezených intervencí ECB. Německo je (zatím) zásadně proti.
Ano, to je fiskální unie v pravé podobě! Zavazuje Evropskou unii k potenciálně neomezeným transferům mezi jejími členy.
Může však fiskální unie fungovat bez politické unie?
A chtějí vůbec Němci, Francouzi, Britové, Italové, Řekové a další národy žít společně v jednom státě?
Maastrichtská dohoda z roku 1992 nechala řadu otázek nezodpovězených. Nyní přišla ta osudová chvíle, abychom na ně konečně našli odpovědi.
Zdroj: BusinessWeek
