Poučení z řecké krize: Není se na co těšit
Co dovedlo Řecko do současné situace? Celá Evropa nejdříve financovala životní úroveň Řeků prostřednictvím nákupů dluhopisů. Vzhledem k jejich záporné obchodní bilanci (větší dovoz než vývoz) se jim nedostávalo finančních prostředků na živobytí, jejich výkon byl horší než například výkon Němců nebo Nizozemců, ale díky financím získaným prostřednictvím prodejů dluhopisů na zahraničních trzích se životní úroveň těm v severnějších zemích přibližovala.
Obchodní partneři byli rádi, že byli schopni své zboží někam prodat a prostřednictvím nákupů řeckých dluhopisů poskytli obyvatelům Řecka iluzi, že mají dost peněz na zvýšení životní úrovně. Skutečností však byl pouze život na dluh.
Fixní kurz eura udržoval nerovnováhu
Díky fixnímu kurzu eura však nedocházelo k vyrovnávání této vnější nerovnováhy. V opačném případě by řecká drachma postupem času oslabovala a umožňovala by zvyšovat konkurenceschopnost Řecka na evropských trzích, ale současně by také znehodnocovala investice zahraničních věřitelů do řeckých dluhopisů.
V případě existence eura však ke znehodnocování těchto investic nedocházelo až do okamžiku, kdy se přiblížil státní bankrot. Došlo by k postupnému znehodnocování těchto investic, kdežto takto byla vytvořena iluze, že je vše v pořádku, až do okamžiku bankrotu. Podobným způsobem to fungovalo i v jiných zemích a dobách.
Ekonomicky silným evropským státům euro vyhovovalo, protože nepoškozovalo jejich ekonomiku a jejich konkurenceschopnost. V těchto silnějších zemích časem de facto došlo k vnitřnímu zvýhodnění v souvislosti se zlepšováním výkonnosti a efektivnosti těchto zemí ve srovnání se slabšími státy v rámci celé měnové unie.
Téměř se nabízí úvaha, že právě to mohlo být skrytým smyslem Evropské unie – vytvořit trh pro silné země Evropy, které budou mít větší trh pro své zboží a současně odbytiště pro takto získané finanční prostředky, které budou zainvestovány zpět ve slabších státech bez měnového rizika a znovu utráceny slabšími ekonomikami ve prospěch silnějších.
Blahobyt na dluh
Díky tomuto se vytvářela nebezpečná iluze bohatství ve výkonnostně slabších zemích, které tento blahobyt budovaly díky úvěrům a půjčkám. Bohužel nikdo nepočítal s problémy, které nastolí nízké úrokové sazby a vysoký nárůst zadlužení slabších zemí, které se snažily ve výši životní úrovně dohnat své úspěšnější a movitější partnery.
Nízké úrokové sazby nárůst nerovnováhy pouze uspíšily. Slabší země si takový nárůst zadlužení vzhledem ke své výkonnosti prostě nemohly dovolit, respektive mohly dovolit, ale pouze do chvíle, kdy se nemovitostní trh vyvíjel pouze jedním směrem.
Případný rozpad Evropské unie nebo eurozóny by v současné situaci uškodil velkým a výkonnějším ekonomikám unie, a to především kvůli znehodnocení jejich současných investic. Můžeme pouze vyslovit pochopení, že Řekové – a nejen oni – se pouze přizpůsobili a využili situace, která v Evropě v uplynulých letech panovala. Snažili se přijímat co nejvíce finančních prostředků z cizích zdrojů, ale bohužel už se nezabývali jejich vracením.
Udržování Řecka v eurozóně škodí všem
Tuto iluzi se snaží Evropská unie nadále udržovat. Škodí to ale oběma stranám – jak Řekům, kteří by se „pádem na zem“ mohli z problémů postupně začít vymaňovat, tak věřitelům, kteří se tento trvale neudržitelný stav snaží udržovat v domnění, že je to konečné řešení.
Je potřeba si připustit, že velká párty skončila. Nyní pouze narůstají ztráty a jsou odsouvány do budoucna.
Životní úroveň obyčejných lidí se v současnosti politicky preferovaným způsobem nezmění. Ani nemůže – pokud něco není zasloužené, není za tím úsilí lidí, tak si to do budoucna stejně nelze udržet. Velká část Evropy o uměle nastolenou životní úroveň nakonec přijde s tím, že díky nahromaděným dluhům nebude mít naději ani na slušnou životní úroveň v budoucnu. O co lépe bylo předtím, o to hůře bude potom. To vše kvůli nahromaděným nákladům na život na dluh v minulosti.
