3 tahy ke stabilizaci Evropy: Přední ekonomové radí, jak dát eurokrizi mat

1. tah: Zaostřeno na centrální banky

Nick Beecroft (Saxo Bank): Slabší euro posílí (nejen) periferii

Pokud chce Evropa vylepšit svou situaci, potřebuje slabé euro. Ovšem musí se podařit udržet eurozónu pohromadě. Řekl bych dokonce, že euro potřebuje výrazně oslabit, což vyžaduje skutečně agresivní přístup ECB. Otázkou je, zda je na to banka připravena. Její prezident Mario Draghi v polovině ledna prohlásil, že se o dalším snížení sazeb nediskutovalo.

Osobně v nějakou silnou akci ECB nevěřím. Možná to byla nějaká hra, kterou si prosadili chlapci z Bundesbank, kterým se stýská po starých časech. Draghi určitě nemohl mít radost z toho, že trh nabyl přesvědčení, že se sazby nebudou hýbat. Euro totiž posílilo, což je to poslední, co evropská ekonomika potřebuje. Proto se podle mě brzy dočkáme signálů naznačujících možnost dalšího uvolnění, pokud si to ekonomika vyžádá.

Rob Carnell (ING): Pozor na katastrofální důsledky dobře míněných kroků

Monetární politika většiny centrálních bank ve vyspělých zemích se snaží řešit přehmaty ve fiskální oblasti. Na jedné straně tak máme neuvěřitelně utaženou fiskální politiku, na druhé ultrauvolněnou monetární politiku. Fed teď například říká, že operuje v režimu "optimální politiky", což znamená, že bude pomyslné šrouby utahovat velice pomalu. Podle amerických centrálních bankéřů je to tak správné, ale zda mají pravdu, je otázka. V Británii pak nový guvernér mluví o možnosti orientovat se na přesné hodnoty nominálního HDP.

Podle mě jsou to kroky motivované zoufalstvím. Jde jen o to najít nové a odlišné způsoby kvantitativního uvolňování, tedy tisknout peníze, a tím zahladit, že vlády ve snaze zlepšit situaci ničí ekonomiku. Nazval bych to zákonem katastrofálních důsledků dobře míněných kroků – politici se snaží dělat správnou věc, ale daří se jim opak. Centrální banky se to snaží zachránit, ale hrozí, že tím situaci dále zhorší. To, co sledujeme na americkém realitním trhu, totiž může dost dobře být základ příští bubliny.

2. tah: Zaostřeno na (evropské) politiky

Nick Beecroft: Nechte vládnout Schumpeterův bič

Doporučoval bych řešení, které by v krátkodobém horizontu asi bylo nepříjemné: méně státu, méně intervencí, méně nově natištěných peněz; nechat jednotlivce a soukromé společnosti vzkvétat, pokud na to mají, a ostatní nechat padnout; tvrdý kapitalismus. Pokud se nic podobného nestane, může se Evropa začít podobat Japonsku, tedy zombie ekonomice se zombie bankami, které jsou uměle udržovány při životě. Zároveň hrozí, že obrovský veřejný sektor svým způsobem vytlačí soukromý sektor na periferii. Když se to stane, jsou na tom všichni hůře.

To, co navrhuji, je velice hořká medicína, ale ona se nakonec vyplatí. Aktuálně mají v mnohém navrch keynesiánci, já ale radím pravý opak – řídit se Schumpeterem nebo rakouskou školou, tedy méně intervencí a více prostoru soukromému sektoru. Ono se to lehce radí z klidu a pohodlí kanceláře ekonoma v City, politici ovšem musejí brát v potaz to, že by podobný přístup zpočátku vyvolal velké bouře.

Rob Carnell: Rozumné je šetřit, ale nedusit

Nedělat nic je svým způsobem druh aktivní politiky, teď by to ale byla špatná volba. Většina expertů se asi shodne na tom, že jde o to, v jakém pořadí zavádět různá opatření. Vezměte si deficity veřejných rozpočtů – v určitou chvíli se zkrátka budou muset začít škrtat výdaje a zvyšovat daně. Je ale zbytečné stanovovat si nějaké nahodilé cíle. Pokud vidíte, že cíle dusí váš růst, je potřeba si přiznat, že jste to přehnali, a je potřeba ustoupit. Ale to se v mnoha zemích nestalo.

Mezinárodní měnový fond, OECD a v podstatě každý, kdo má všech pět pohromadě, říkají, že to, co se ve velkém děje v Evropě – a do jisté míry i v Británii – nefunguje. Škrty jsou uspěchané, ale škrtá se dále. Nepopírám, že pokud máte problém s dluhem, musíte s ním něco dělat, a to co nejdříve. Včera bylo pozdě, jak se říká. Čím déle totiž ránu zanedbáváte, tím více je infikovaná. Medicínu je ale nutné dávkovat rozumně.

Günter Deuber (Raiffeisenbank): Bez společného jazyka dopadne Evropa jako Babylon

Evropané musejí posílit schopnost docházet ke konsenzu a vypořádávat se s krizemi, a to aniž by došlo k další eskalaci dluhové krize eurozóny. Dosud bylo vždy zapotřebí tlaku ze strany trhu, aby se politici na něčem dohodli. Evropa si tedy nyní užívá klidu na globálních trzích, k němuž částečně přispěl i návrat důvěry v to, co dělají evropští politici. Další zklamání ale může opět rozpoutat bouře.

Na trzích je přitom stále více peněz, které jsou připraveny sázet proti Evropě a eurozóně. I proto, že tato uskupení potřebují alespoň jistou míru shody mezi hlavními mocnostmi, která nyní chybí. Bez jasné představy o tom, jak by sjednocená Evropa měla vypadat, myšlenka Unie jako takové vypadá pochybně.

3. tah: Zaostřeno na strukturu Evropy

Günter Deuber: Evropě prospěje (dočasný) návrat ke kořenům

Měli bychom se vrátit zpět k základním myšlenkám hospodářské a měnové integrace Evropy. Přiznejme si, že plnohodnotná politická unie, která by fungovala jako stabilní platforma pro plně integrované hospodářské a monetární společenství, je hudbou vzdálené budoucnosti.

Proto je mimo jiné důležité, aby si země, které se napříště budou chtít stát členy eurozóny, uvědomily, že jde o spolek postavený na tvrdé měně, fiskální disciplíně, cenové stabilitě a orientaci na celkovou stabilitu. Země, které chtějí vstoupit do eurozóny, by měly ve svém nejlepším zájmu respektovat její pravidla.

Zprávy z bojiště: Silné euro je prvním raněným v měnové válce