(Ne)jednotná Evropa: Pro a proti diskutované hospodářské eurošablony
Evropa mluví mnoha jazyky. Pokud se jí v dohledné době nepodaří najít jeden společný, sen o sjednocení kontinentu skončí jako pověstná babylónská věž. To ale neznamená, že je na výběr buď krach, nebo konec tradiční různorodosti, shodují se špičkoví ekonomové. Který jazyk, respektive model, zajistí stabilitu mezi oběma extrémy, ale zůstává otázkou.
Měla by Evropa, nebo alespoň eurozóna, přijmout společný ekonomický model?
Günter Deuber (Raiffeisenbank): Očekávat, že by Evropa měla jeden společný hospodářský model, je vzhledem k naprosto odlišným ekonomickým strukturám a historii jednotlivých zemí nerealistické. Příkladem může být na jedné straně zkušenost Německa a Rakouska, které sklízely úspěchy s přísnou měnovou politikou, a na druhé straně skupiny zemí, kterým vyhovovala slabá ruka.
Navíc ani zdaleka v Evropě nemáme plně integrovaný trh, nemluvě o jazyku a kulturních bariérách). Proto podle mě příliš nemá smysl ani spekulovat o jednotném modelu.
Je ale fakt, že se Evropa musí poprat s extrémními hospodářskými nerovnováhami uvnitř unie i s extrémními modely, například s tím, že tu máme na jednu stranu Německo, průmyslovou supervelmoc, a na druhou Řecko, které je možné považovat za deindustrializovanou zemi.
Rob Carnell (ING): Víte, co mě v souvislosti s touto otázkou fascinuje? Na jedné straně je tu argument, že Evropa jednotný model potřebuje. Tento hlas sílí a vychází z toho, že je potřeba sjednocená Evropa, federální Evropa, fiskální federalizovaná Evropa. To by mimo jiné znamenalo, že se do jisté míry prolnou kulturní identity a všichni se staneme Evropany; budeme mít české Evropany, francouzské Evropany a tak dále. Ale zároveň tu máme uvnitř mnoha zemí tlak na kroky opačným směrem. Vezměte si Spojené království, z něhož může odejít Skotsko, nebo Belgii, Španělsko a další.
Tento paradox mě fascinuje, a zároveň s tím mám problém. Implicitně to totiž znamená, že jeden z těchto pohledů je nesprávný, což si nemyslím. Nevím, co je správně, ale kdyby byla odpovědí na naše problémy integrace, pak by se přece to druhé nedělo. A to samé platí naopak.
Torben Andersen (švédská Rada pro fiskální politiku): Určitě záleží na tom, jak definujete jednotný model. Pokud to berete tak, že si všechny elementy sociální politiky, daňové soustavy, regulí, kterými se řídí trh práce, a tak dále musejí být podobné, pak je to podle mě z řady důvodů nemožné.
Určitě je ale možné, ba dokonce žádané, aby si země byly navzájem blíže, to současná krize potvrdila. Způsob, jakým je eurozóna zkonstruována, totiž vyžaduje společný postup v oblasti fiskální politiky a podobně.
Fiskální kompakt je krok tímto směrem, ale je těžké si představit, že vše bude fungovat bez nějakého mechanismu umožňujícího sociální transfery. To ale ještě nutně neznamená, že v Evropě musí být federální fiskální struktura, jakou mají ve Spojených státech.
Nick Beecroft (Saxo Bank): Podle mě to nemá smysl. Znamená to totiž příliš velké intervence ze strany státu, až moc federalismu.
Myslím si ale, že k tomu nakonec dojde. Do konce roku se významným způsobem posuneme směrem k fiskální unii a k bankovní unii. Možná se dočkáme i toho, že Němci budou připraveni posvětit eurobondy. To je cena, kterou musíme platit, pokud chceme udržet euro pohromadě.
Pokud by se Evropa (eurozóna) rozhodla následovat jeden model, jak by měl vypadat?
Nick Beecroft: Nenapadá mě jedna země, jeden model, který bych doporučil. Určitě je ale potřeba, aby země na severu začaly více konzumovat a méně vyvážet. Zároveň musejí přijmout vyšší míru inflace, s čímž budou mít zejména Němci problém. No a euro musí oslabit, to pomůže zemím na jihu, jejichž konkurenceschopnost se musí zvýšit.
Jistě, něčeho podobného je možné dosáhnout i pomocí kontroly mezd (což by narovnalo obrovský propad konkurenceschopnosti periferie v porovnání s Německem, ke kterému v posledních deseti letech došlo), ale to hodně bolí. Kdyby tak bylo euro o něco slabší a export na neevropských trzích o něco konkurenceschopnější, bylo by to přijatelnější.
Rob Carnell: Často se mluví o Skandinávii, což je podle mě významné zjednodušení. Dánsku se v porovnání s průměrem eurozóny během krize až tak dobře nevedlo – růst vykazovalo podobný a také mělo problémy v bankovním sektoru, v realitním sektoru a tak dále. Švédsku se dařilo lépe. A Norsko? To je fantastický příběh, velká výjimka. Díky energetickým zásobám v Severním moři má peněz, že neví, co s nimi. Díky tomu mohou mít Norové neefektivní systém, a také že ho mají.
Co se Švédska týče, do určité míry v jeho případě platí to samé. Švédové navíc měli svou vlastní bankovní krizi v 90. letech. S ní se vyrovnali, a díky tomu byly jejich banky na počátku současné krize vcelku stabilní. K tomu je potřeba dodat, že Švédové vždy ctili velice rozumnou fiskální politiku. Ale podstatné je to, co se dělo v bankovním sektoru, tam by bylo možné se inspirovat.
Torben Andersen: Nemyslím si, že se skandinávský model kvůli krizi změní. Jistě, probíhající krize nás poznamenala, má na nás vliv, ale model sociálního státu jí bez větších problémů odolal. To, co se teď děje, potvrdilo, že je tento model dostatečně robustní a krizevzdorný, pokud jsou jeho součástí potřebné ochranné mechanismy, jaké například Švédsko má.
Mnohá proroctví doktorů zkázy o tom, že sociální systém nemá v globalizovaném světě šanci uspět, se tedy zatím ukazují jako chybná. Budoucnost bude záležet na politice, respektive politicích, to nepochybně. Ale pokud se mě zeptáte jako ekonoma, zda je tento model udržitelný, pak říkám ano.
