Kdy budeme mít mzdy jako v Německu?

Helena Horská (hlavní ekonomka, Raiffeisenbank)

Zdvojnásobení české průměrné mzdy (v eurech) za poslední dekádu snížilo náskok průměrné německé mzdy z 3,8násobku na 2,5násobek. Dorovnat stále velký rozdíl nepůjde:

bez dalších reforem (trh práce, debyrokratizace, digitalizace, 3. pilíř penzijního systému, regionální státní správa, omezení dotací ve prospěch návratné finanční pomoci pro strategicky významné aktivity),

beze změny modelu ekonomiky, tedy posunu v globálním výrobním řetězci směrem k finální produkci a zákazníkovi, zvýšení podílu služeb a budování znalostní ekonomiky, dále bez podpory excelence a boje proti průměrnosti, zapojení bohaté zásoby domácích úspor do rozvoje ekonomiky a také bez chytrých investic.

Alternativní možnost přiblížení českých mezd těm německým, tedy pokles těch v Německu směrem k těm našim, si nepřejme. Pokud by k ní došlo, týkalo by se to nepochybně i nás.

Při stávajícím tempu přibližování českých mezd k těm německým skrze rychlejší růst těch českých a posilování koruny by dosažení úrovně německé mzdy trvalo zhruba dvě dekády. Za konkrétních předpokladů rychlejšího růstu českých mezd (dlouhodobě udržitelný růst mezd v ČR 4,5 % vs. 2 % v Německu) a dlouhodobě rovnovážného posilování koruny o 1,5 % by česká průměrná mzda dorovnala německou za asi 23 let.

Kdyby se ale Česku podařilo nakopnout ekonomiku skrze reformy a ekonomickou transformaci, využít potenciálu (který mnohé sektory nabízejí), odblokovat zdroje růstu, německé mzdy by bylo možné dohnat i za zhruba jedenáct let. A to za předpokladu, že by české mzdy, které by kopírovaly růst přidané hodnoty, rostly v průměru o 5 procentních bodů rychleji než ty německé a koruna by posilovala v průměru o 3 % směrem k 18 EUR/CZK.

Michal Skořepa (ekonom, Česká spořitelna)

V posledních deseti letech rostly náklady práce v Německu asi o 3 % za rok, zatímco v Česku bylo tempo růstu (po úpravě o posilování koruny) více než dvojnásobné. Logika zužující se konvergenční mezery mezi oběma ekonomikami ovšem do budoucna vede k očekávání, že rychlost přibližování bude spíše klesat. Lze tak předpokládat, že pokud nedojde ke zlomové změně v konvergenčním trendu, české mzdy by mohly dostoupat na úroveň těch německých za asi třicet až čtyřicet let.

Zda to bude ve skutečnosti více, nebo méně, bude záležet na tom, jak se obě ekonomiky vypořádají se svými růstovými brzdami, které jsou mimochodem Česko i Německo velice podobné. Jde o zkostnatělost veřejné správy a celkovou přívětivost právního prostředí pro podnikání, ale také o problém vysoké váhy energeticky náročných odvětví průmyslu a schopnost vzdělávacího systému připravovat žáky a studenty potřebným způsobem a spolupracovat s firemním sektorem na inovacích.

Specifickým problémem Německa je pak dluhová brzda, která brání tamní vládě ve větších investicích. Českou specialitou je pak municipalizace politiky, tedy sílící role lokálních politiků v celostátní sféře, čehož důsledkem je přetrvávání absurdně rozdrobené veřejné správy.

Jan Bureš (hlavní ekonom, Patria Finance)

Při pohledu na aktuální data a trendy v české ekonomice se Fialova slova zdají být jako z říše snů. To nicméně neznamená, že jeho současná nebo kterákoli další vláda nemohou udělat řadu užitečných věcí pro rychlejší růst mezd v ČR. Ty jsou i přes rychlejší růst v posledních letech a lehké dohánění německé úrovně v eurovém vyjádření stále méně než poloviční (podle dat OECD zhruba 45 % v roce 2023). Hlavním motorem růstu mezd musí být dlouhodobě produktivita práce. Pokud chce daná ekonomika držet cenovou stabilitu, neměla by mzdová dynamika přestřelovat produktivitu o více než 2 procentní body. To sice nemusí po vysoké inflační vlně v Česku (a o něco méně i v Německu) platit stoprocentně, těžko ale čekat v nejbližších čtyřech až pěti letech vyšší než 6% růst mezd v ČR.

Pokud k tomu připočteme tempo posilování koruny, které při nižší reálné konvergenci těžko překoná 1 %, vychází celkově růst českých mezd v eurech maximálně na 7 % ročně. Pokud budeme v Německu zmítaném problémy předpokládat růst o 2 %, vychází nám v tomto silně optimistickém scénáři česká úroveň mezd za pět let zhruba na úrovni 56 % Německa. Jakýkoli vyšší růst českých mezd by s vysokou pravděpodobností překonával růst produktivity natolik, že by generoval pro centrální bankéře nepřijatelné domácí inflační tlaky.

To nicméně neznamená, že se nemáme snažit o výraznější růst mezd. Cesta k němu vede v první řadě přes podporu investic s vysokou přidanou hodnotou, které budou zvyšovat dynamiku produktivity a ve finále v Česku zaměstnávat více "dražších" pracovníků s "vyšší přidanou hodnotou". To se ale snáze řekne, než udělá. Produktivní investice jsou primárně úkolem soukromého sektoru, vláda však může udělat hodně pro to, aby je do Česka přilákala (nebo od nich alespoň neodrazovala). Dále jsou potřeba digitalizace státní správy, zkrácení lhůt v povolovacích řízeních, dostupnější ceny energií pro podniky a reforma některých částí vzdělávacího systému. To vše mohou být kroky správným směrem, těžko však čekat, že přinesou ovoce v podobě rychlejší dynamiky produktivity a mezd již během dalšího volebního období.

Kryštof Míšek (hlavní ekonom, Argos Capital)

Řadě ekonomů se musel zatajit dech. Tak razantní růst životní úrovně? Podobné věci přece trvají desítky let. Proti tomu je i strategie Ministerstva průmyslu a obchodu, podle které má být ČR v roce 2040 mezi 10 nejlepšími ekonomikami Evropské unie, úhledný a realistický plán. Tak rychlé zlepšení by vyžadovalo reálný růst mezd o desítky procent ročně, což není dlouhodobě udržitelné. Takových temp mohou teoreticky dosahovat země, jejichž hospodářství roste z velice nízké úrovně, případně je to představitelné tam, kde se prudce modernizuje a industrializuje nebo masivně investuje do produktivity (technologie).

S ničím podobným současná Česká republika nemůže počítat. Reforma vzdělávání je příliš pomalá a bude trvat, než se řádně implementuje, reforma stavebního zákona a jeho digitalizace uvízla na půl cesty, demografický vývoj je nepříznivý, pro nás hospodářsky významné Německo a jeho automobilový průmysl se potýká s výraznými problémy, Česko generuje nadále relativně malou přidanou hodnotu. Na čem by měl být prudký růst v Česku založen, je tedy tak trochu záhada.

V roce 2000 pobíral bezdětný průměrně vydělávající Čech čistého 17 % (v přepočtu na eura) toho, co vydělával stejně definovaný Němec. Loni to bylo již 44 %. Tímto tempem bychom se tedy dobrali k německým mzdám okolo roku 2075. Příští rok se aktuálně očekává reálný růst mezd o zhruba 4 %, v roce 2026 pak o 3 %. Hospodářský model České republiky se vyčerpal a nevytváří podmínky pro dynamický růst.

Za Fialou zmíněné čtyři roky bude těžké ekonomiku výrazněji přestavět. Bez strukturálních reforem a investic do inovací a modernizace hrozí spíše stagnace mezd, téma inflace se přitom může stát opět aktuálnějším. Podle mého názoru to tedy na rychlé dohánění Německa nevypadá. Premiér si tak necelý rok před volbami vyzkoušel poměrně odvážnou verzi otřepaného "slibem nezarmoutíš".