Alan Cibils: Německo ožebračuje sousedy. Pokud nepřestane, eurozóna nepřežije

Argentina si na přelomu tisíciletí prošla hlubokou hospodářskou krizí. Mnozí experti – včetně vás – říkají, že by se z ní mohla poučit i eurozóna. Zatím se to prý ale neděje.

Přesně tak. V Argentině, podobně jako v Řecku a v některých dalších zemích na periferii eurozóny, byla jedním z hlavních problémů neudržitelná výše dluhu. V obou případech se navíc do věci vložil Mezinárodní měnový fond a předepsal léčbu, která vše jen zhoršila. Argentina nakonec měla prospěch z defaultu a ignorování toho, co jí fond říkal. Podle mě by se podobný příběh mohl odehrát v Řecku a dalších zadlužených zemích, které nyní dusí vynucené úspory. Další paralelou je měnová suverenita. Argentina v 90. letech navázala své peso na dolar, země na evropské periferii to mají komplikovanější, protože jsou součástí měnové unie. To s sebou přináší mnohá omezení a do značné míry to brání nastartování kroků, které by jednotlivým zemím umožnily vypořádat se s recesí.

Proto část ekonomů doporučuje odchod Řecka a dalších zemí z eurozóny, případně přechodné zavedení režimu paralelních měn, který by zafungoval podobně. Co si o tom myslíte?

Buď krizí zmítané země vystoupí z měnové unie, nebo se jim podaří pozměnit pravidla, jimiž se eurozóna řídí. Nezdá se však, že by Německo na druhou zmíněnou možnost přistoupilo. Proto podle mě není velká šance na udržitelné hospodářské ozdravení; nezdá se mi, že by měla eurozóna budoucnost. Odchod z ní je proto jediným řešením. Na druhou stranu, vystoupení z měnové unie nemusí nutně znamenat bankrot. Kombinace těchto dvou kroků mi za současné situace stále připadá jako krajní řešení.

Dlouho se mělo za to, že se krizí zmítané země mohou k záchraně prošetřit, že stabilizaci zajistí škrty, vyšší příjmy rozpočtů a následná důvěra trhu. Tomu, předpokládám, nevěříte.

Podle mě přehnané šetření není řešením, situaci jen zhoršuje. Bylo by tomu tak do chvíle, než bychom se dostali na pomyslné dno, což může být nezaměstnanost okolo 30 až 40 %. Pak ekonomika opět začne růst, ale vyžádá si to obrovskou sociální a politickou daň. A za tu to podle mě nestojí. Proto cestu úspor (anglicky austerity – pozn. aut.) považuji za druhý extrém, druhé krajní řešení. Radím střední cestu, tedy změnit pravidla, jimiž se unie řídí. Zemím by měl být povolen rozpočtový schodek, dokud se jejich ekonomika nenastartuje. Zároveň by se mělo začít pracovat na narovnání vnitřních nerovnováh v eurozóně.

Co konkrétně by vylepšilo současnou situaci, co by přispělo ke stabilitě Evropy?

Příkladem jsou německé obchodní přebytky a německá mzdová politika. Největší evropská ekonomika v podstatě ožebračuje své sousedy, jde o takzvanou beggar-thy-neighbor policy, která dopadá na země na periferii eurozóny. O tom, zda se v této oblasti může něco změnit, respektive že se to změní, bohužel pochybuji. Úplně to nevylučuji, ale v tuto chvíli to není příliš pravděpodobné.

Zřejmě i proto, že Německo a další země splácejí dluhy zemí z periferie, nebo to tak alespoň vnímají mnozí občané solventních zemí. Tlačit na periferii je proto podle nich fér.

Ano, ten samý argument se ostatně používal v době argentinské krize. Říkalo se, že jsme zadlužení proto, že jsme utráceli více, než jsme si mohli dovolit. Tehdejší americký ministr financí Henry Paulson se v té době ptal, proč by americký instalatér nebo tesař měli platit argentinský dluh, což se pak hojně citovalo. Přitom v případě Argentiny nešlo o přehnané utrácení, země měla malý přebytek (takzvaný primární přebytek); deficit způsobily splátky dluhu. A za dluh země vděčila neoliberální politice, tedy například privatizaci sociální sítě, externím šokům, které způsobily růst úrokových sazeb a zdražily splátky dluhů, a tak dále.

Odhalila by podle vás jakási rozborka třeba řeckého dluhu něco podobného? Mohla by vést k překvapivému zjištění, že Řekové za své problémy tak úplně nemohou?

Pokud vím, Řekové požadují audit, který by ukázal, jak velkou část dluhu promrhali. Jeho výsledky by stály za pozornost. Mělo by se také zjistit, zda a do jaké míry Němci, Nizozemci a další půjčovali na projekty, u nichž bylo jasné, že jsou neudržitelné, poznamenané korupcí a podobně. Až pak by se ukázalo, zda si Řekové skutečně žili nad poměry. Pokud se podíváte na to, jak moc utratili za často připomínané ponorky, olympijské hry a další podobné věci, minimálně nad tím musíte zaváhat.

Zatím ovšem převládá stereotypický pohled na Řeky, obecněji periferii, což jen potvrzuje pnutí v rámci eurozóny. I proto, má evropská měnová unie budoucnost?

Jsem ekonom, ne vědma, i když je občas těžké určit, kdo je kdo. Proto nerad předpovídám, co bude. Myslím si ovšem, že pokud se neoliberální doktrína, která nyní pohání eurozónu, nezmění, krize sice možná nepřinese konec měnové unie, ale může to být konec eurozóny v podobě, jakou známe dnes. Jinými slovy, pokud v eurozóně bude vládnout neoliberalismus, doporučuji Řecku odchod z měnové unie, a možná i Španělsku, Irsku a dalším zemím na periferii. O všem rozhodne ideologický základ, na němž se v měnové unii staví. Buď jej budou chtít Němci – a do jisté míry Francouzi – zachovat v současné podobě, nebo si uvědomí, že nefunguje a že je potřeba změny.