Na Evropě najdu více vad než její apriorní kritici, říká "eurohujer" Petr Zahradník

Na začátku krize byla Evropa často vzývána jako zachránce, ochranný val, a to i v tradičně euroskeptickém Česku. Nyní je v módě ji kritizovat. Nakolik je současný přístup oprávněný?

Minimálně obsah – a možná i forma – kritiky Evropy z České republiky je mimo mísu. Připadá mi to jako furiantský a nepoučený protest proti něčemu, co v podobě, jaká je u nás občas líčena kritiky, v podstatě neexistuje. Na druhou stranu, určitě v současnosti není mimo mísu objektivní debata o smyslu evropské integrace. Taková, jaká je vedena v Německu, na Slovensku nebo v samotných bruselských institucích, čímž nemám na mysli jen oficiální instituce Evropské unie.

O čem konkrétně má smysl diskutovat? Co je z vašeho pohledu legitimní a relevantní kritika?

Legitimní je například diskutovat o tom, jak v Evropě oživit ekonomickou aktivitu. Zaměřit se na to, že Evropa v posledních dvou, třech letech přijala neskutečné množství nejrůznějších paktů, unií, strategií a konceptů, které spolu buď ne úplně dobře komunikují, nebo se obsahově dublují či multiplikují. Takže by možná mělo smysl v rámci stávající ekonomické debaty v Evropě dát těmto opatřením nějaký řád.

Čím to, že podobná témata, alespoň co se širší, celospolečenské diskuze týče, nejsou v Česku příliš diskutována, a namísto toho tu probíhá ideologií poháněná zákopová válka?

Na to velké evropské téma se v Česku, bohužel, vede debata v úzkých, zasvěcených kruzích. Její obsah a forma se přitom výrazně liší od reflexí, jež lze najít v českých médiích, která se k Evropě staví a priori negativně. Proto je 60 % obyvatel Česka proti Evropské unii a více než 80 % neuvažuje o tom, že by u nás mohlo být v nějaké představitelné budoucnosti zavedeno euro. Mám pocit, že je to důsledek nekompetentní a dryáčnické diskuze, která je na téma Evropy vedena. Autentická diskuze, která odráží hlavní proud a podstatná témata, se do širšího českého povědomí nedostává. Veřejnost pak reaguje na slepé signály, ne na skutečné evropské problémy.

I proto se v Česku nezpochybňují jednotlivé kroky Evropy, ale myšlenka unie jako taková. Přitom hlavní evropský proud se nyní ptá, zda se nevrátit o krok, dva zpět, ne na začátek.

Udělat dva kroky zpět, pootočit se a vydat se jiným směrem – takový názor může někdo mít dobře vyargumentovaný. Z mého pohledu ale není úplně správný. Evropa totiž podle mě v současnosti zkrátka nemá na vybranou. Ti, kteří říkají, ať se vrátíme o dva kroky zpět a vydáme se jinou cestou, by proto měli říci, zda ta jiná cesta neznamená návrat k politice národních států, a tudíž ke ztrátě nejen koordinace hospodářských politik, ale i ke ztrátě jakéhosi obecného přesvědčení, že by si měla být Evropa vnitřně blízká, jakkoli není homogenní.

Jinými slovy, Británií opakovaně prosazovaný – a v Česku oblíbený – model Evropy založené na silných státech, které si do značné míry podrží své pravomoci, odmítáte?

Evropa ztrácí náskok v oblasti akumulovaného bohatství a přestává udávat směr ekonomického vývoje. Fragmentace mi v této situaci připadá přímo vražedná. Je to jako pobídka teritoriím, která jsou dynamická, shromažďují ohromné intelektuální kapacity a kde často působí režimy, které ten dynamický vývoj ještě akcelerují (nezabývají se příliš lidskoprávními nebo sociálně-kohezními záležitostmi). Navíc jsou tyto země většinou velké, schopné již jakýmsi množstevním vlivem Evropu převálcovat. Dezintegrace malého kontinentu na úroveň národních států s absolutními pravomocemi mi proto připadá zhoubná.

Na poslední pomyslné křižovatce, o níž má smysl debatovat, tedy bylo možné vykročit cestou fragmentace a porážky v globalizovaném světě zítřka, nebo cestou sbližování?

Přesně tak. Po roce 2009 se Evropa vydala cestou, která je založena na daleko větší semknutosti; na tom, že je eurozóna v roce 2013 kvalitativně jiný mechanismus než na svém počátku v roce 1999. To potvrzují vstupní předpoklady a kritéria i požadavek udržitelnosti, jehož neplnění je trestáno. Existuje tu také sdílení a koordinace hospodářských politik. A v neposlední řadě je tu nyní sdílen daleko větší objem financí, a to podle klíče ekonomické síly. Největší a nejvýkonnější země tak vykazují vůči systému daleko větší solidaritu než slabší a menší. Já na tomto systému neshledávám principiálně nic špatného, nerozvinutá nebo nedokončená je jeho podoba.

Jak by tedy měl ten evropský systém, jeho podloží, vypadat dokončený?

Vnímám to jako čtyřúhelník, jehož jednou součástí je strukturální politika, druhou fiskální politika, třetí měnová politika a koordinace hospodářských politik a čtvrtou finanční trhy. Pokud bude každá z těchto součástí upravena jedním plánem, v němž bude vše transparentně definováno, a zároveň budou identifikovány vazby vůči zbývajícím součástem čtyřúhelníku, půjde o velice účinný nástroj. Díky němu by Evropa mohla odolávat dalším rizikům a mohla by růst její konkurenceschopnost. Tento čtyřúhelník tedy nevnímám jako nástroj řešení stávající krize, ale jako prevenci a řešení příštích krizí a problémů.

Jednou otázkou je podoba celoevropského rámce, druhou rychlost, s jakou se k němu blížíme. Podle mnoha expertů se totiž k cíli příliš spěchalo, na což nyní doplácíme.

Souhlasím s tím, že jsme byli v posledních dvaceti letech svědky příliš ambiciózních plánů. Krok číslo "n+1" se činil v době, kdy jsme krok "n" ještě zcela nedošlápli. Předbíhal se přirozený integrační vývoj. Dovedu si představit, že časový harmonogram – tempo, s jakým se tvoří onen čtyřúhelník – nebude tak uspěchaný, jak se nyní zdá, že je. Je potřeba, aby ten grunt, který představuje jednotný vnitřní trh, byl skutečně pevný, opřený o jasné základy. Ty přitom nesmí nikdo zpochybňovat. Pokud by se to stalo, jakékoli konstrukce nad ním pozbývají smyslu.

Lze předpokládat, že než realita dohoní konstrukce stvořené na papíře, než se podaří základy skutečně vybudovat, bude Evropa v krizi, nebo přinejmenším náchylná ke krizi?

Domnívám se, že ano. Nebo tu budeme mít minimálně problémy, o nichž jsme se bavili na začátku. Bude tu prostě existovat pnutí mezi realitou a tím, co je za realitu považováno. Realitě je ovšem možné vyjít vstříc. Například po vstupu deseti nových zemí střední a východní Evropy do EU to měly všechny stejně daleko do eurozóny. Slovinsko vstoupilo v roce 2007, Slovensko v roce 2009, Česká republika do měnové unie nevstoupila. Už tehdy se totiž držela vyčkávací strategie a říkala: "Ano, až splníme vstupní kritéria, budeme o tom uvažovat." Naopak Slovinsko se Slovenskem realitě vyšly vstříc.

Jak velký dopad má tento odlišný přístup na ekonomiku a na stabilitu jednotlivých zemí?

Opatření, o nichž tu mluvíme, budou vždy sekundární, pomocná. Ekonomický cyklus se nedá v žádném případě ošálit, nelze mu zabránit. Povodně v ČR, ale i na Slovensku, v Rakousku, v Německu a dalších zemích, ukazují, že jakákoli protipovodňová opatření jsou toliko korekcí jakéhosi toku nebo cyklu. Za měsíc nebo dva nebude po velké vodě ani slechu, protipovodňová opatření se někam uklidí a vrátí se běžný cyklus. V zásadě taktéž přirozený je cyklus ekonomický, ačkoli je v něm daleko větší lidský příspěvek. Celá ta série evropských opatření jej může jen modifikovat. Vždy bude záležet na schopnostech jednotlivých členských států a na jejich zodpovědnosti při řešení domácích úkolů. Od toho státy žádné koordinační ani stabilizační opatření neosvobodí. Pokud to podcení, bude to krátkozraké.

Vraťme se k tomu, že se realita od zamýšlené podoby stabilního evropského podloží – onoho čtyřúhelníku – liší. Co to znamená pro reálnou ekonomiku, jak se bude vyvíjet?

V evropské sedmadvacítce (od 1. července osmadvacítce, po vstupu Chorvatska do EU – pozn. aut.) je minimálně sedm, osm příkladů, na které stabilizační opatření – nebo zesílená koordinace – už začínají pozitivně působit. Tyto země jsou přitom na to vnitřně připraveny. V tuto chvíli tak existují dva scénáře: buď se k nim ostatní přidají, budou je následovat, a nebo půjdou maďarskou cestou, která je ještě více destruktivní než naše švejkovsko-furiantská apatie nebo ignorace. V případě Maďarska jde totiž dle mého názoru o naprosto cílený destruktivní proces, který může do soukolí evropských zemí zanést významný nepořádek.

Jak rychle se dozvíme, podle kterého z obou scénářů se v Evropě hraje?

Realita se potřebuje potkat s oním myšlenkovým rámcem, takže tomu dejme nějaký čas. Do čtyř, pěti let bychom měli zjistit, zda se to povedlo. Přitom je zde už nyní poměrně dost příkladů, možná třetina členských zemí, kde realita a onen rámec souhlasí, kde to zkrátka sedí. A když se podíváme na výčet těchto států, zjistíme, že to jsou vcelku pozitivní příklady: Německo, Polsko, Švédsko, Rakousko, Slovensko, Pobaltí, pomalu se k nim opět začíná řadit Irsko – to nejsou ekonomické rychlokvašky. Proto mohou ostatní inspirovat. Pokud to tak bude, počet zemí, kde realita a konstrukce evropské hospodářské politiky půjdou ruku v ruce, poroste.

A co ostatní? Kde jsou na tom tak, že mají potenciál vykročit podobným směrem?

Je tu skupina stagnujících zemí, vesměs bohatých, z nichž se řada k té první skupině může přidat. Jde o Finsko, Lucembursko a další. Nizozemsko je v současné době, bohužel, ještě o patro níže, ale je to minimálně v podnikatelské sféře zdravá ekonomika, i když jsou tam nyní v segmentu domácností značná rizika. A nezapomeňme na Francii. Názory na ni se různí, ale Francii lze cokoli, jen ne podceňovat.

Stručně řečeno, v Evropu – respektive v budoucnost evropského projektu – věříte. Jak na tento příběh jako investor sázíte? Jak na dospívání Evropské unie vydělat?

Moje portfolio zatím není tak široké, abych Evropu mohl hrát tak detailně, jak bych chtěl. Ale obecně vzato, jde o dvojí přístup: U těch úspěšných zemí je dobré zaměřit se na možnosti, které jsou zjevně progresivní a stále relativně laciné. V takovém případě totiž existuje jistota nějakého růstu. Sem by patřily například tituly z oblasti široké škály zpracovatelského průmyslu v Německu. Asi by nešlo o žádné velké experimenty, zřejmě tradiční německý průmysl – koš automobilového, elektrotechnického a strojírenského odvětví – spojený po konsolidaci i s bankovním sektorem. To je ostatně segment, který mám poslední dva, tři roky možnost testovat i pro sebe, a vychází to velice příznivě.

K tomu, předpokládám, radíte investorům vsadit i na trochu toho euro-rizika.

Přesně tak. Jde téměř o všechno, co se týká řecké ekonomiky. Možná s výjimkou turistického sektoru, ten asi letos bude šlapat. Jde hlavně o oživení řeckého zpracovatelského průmyslu, i když toto není tak úplně zadání pro finanční investory, jde spíše o výzvu pro investory do reálného, fyzického kapitálu. V zemi totiž musí proběhnout reálná obnova. Totéž si, myslím, platí – i když ne v tak drastických konturách, protože tam nějaká báze existuje – pro Portugalsko, svým způsobem i Španělsko. U něj si přitom myslím, že je produkční základna vcelku silná, ale je tam tradičně paralyzován trh práce. Proč, to nevím. I v čase prosperity bylo Španělsko za posledních pětadvacet, třicet let zemí s nejvyšší nezaměstnaností v Evropské unii, respektive Evropském společenství.

Dovolte mi na závěr osobní otázku. Na pomyslné škále postihující náklonnost k Evropské unii patříte v Česku k jejím velkým sympatizantům, někdy zvaným "eurohujeři". Jak to vnímáte?

Tato nálepka mě nepobuřuje. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se tímto tématem zabývám už dlouho – a snažím se být objektivní –, našel bych možná na společné Evropě třikrát více nedostatků, než identifikují a hlásají do světa její kritici. Nejsem jejím obdivovatelem za každou cenu, ale věřím, že smysl, koncept a vize jsou správné. Současně věřím, že je to – při postupném odstraňování nedostatků – jediná šance, jak může Evropa přežít. Zbytek světa se v porovnání s dobou, kdy myšlenka společné Evropy vznikla, daleko více zmobilizoval. Je silnější, chytřejší, strategičtější – a je ohromný. Riskovat v přístupu k němu je nebezpečné.

---

Petr Zahradník

• hlavní ekonom Conseq Finance
• člen Národní ekonomické rady vlády
• působil v Ústavu pro evropská a mezinárodní studia při Úřadu lucemburské vlády
• studoval na pražské VŠE, London University a Columbia University
• přednáší na pražské New York University
• relaxuje při práci na zahradě

Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.