Být slyšet aneb Proč lidé stále častěji volí populisty?

Tak by se dalo shrnout zjištění Laurenze Guenthera, ekonoma z Toulouse School of Economics, jehož studie Political Representation Gaps and Populism je příspěvkem k pochopení evropského populismu posledních let. Co je na ní zajímavé? Guenther tvrdí, že populisté nejsou důsledkem dezinformací, ale selhání zastupitelské demokracie.

Představte si průzkum, ve kterém dostanou stejné otázky občané i poslanci z 27 evropských zemí:

• Mělo by být snazší, nebo těžší přistěhovat se do vaší země?
• Měly by být tresty za kriminalitu přísnější?
• Má být podíl žen v politice zajištěn kvótami?

Odpovědi se pak porovnají na jednotné škále. Výsledek? Zatímco v ekonomických otázkách (daně, přerozdělení) je mezi voliči a politiky celkem dobrá shoda, v kulturních otázkách se politici posunuli poměrně výrazně k liberálnímu pólu spektra, často o celou směrodatnou odchylku. A ne, není to jen o tom, že starší, chudší nebo méně vzdělaní lidé jsou konzervativnější. Guenther ukazuje, že i vysokoškoláci, ženy nebo přistěhovalci jsou kulturně konzervativnější než jejich zástupci v parlamentu.

Dokonce i konzervativní strany jsou liberálnější než průměrný volič. Jinými slovy, mainstream přestal reprezentovat kulturní instinkty většiny společnosti.

A to je místo pro ně. Pro populisty. Nejsou tedy výsledkem facebookového trollingu, jsou logickou reakcí na politické vakuum. Když se v Německu v roce 2015 rozhořela migrační krize, většina voličů si přála přísnější pravidla. Všechny hlavní strany ale nabízely opak. A tak nastoupila Alternativa pro Německo a poprvé od druhé světové války se v Bundestagu etablovala krajní pravice. Podobné příběhy mají za sebou Francie, Itálie, Švédsko a koneckonců do jisté míry i Česká republika.

Podle Guenthera se právě pravicoví populisté trefují do mezery mezi kulturními postoji voličů a politiků. Levicoví populisté tuto mezeru navzdory své rétorice nevyužívají. Výsledkem je, že voliči s konzervativními postoji, kteří se cítí opomíjení tradičními stranami, sahají po alternativě. A ta často přichází se všemi riziky, od autoritářských tendencí po útoky na instituce. Ale pozor, voliči nejsou oběti a nehlasují "chybně". Hlasují racionálně.

Guenther nastavuje západní demokracii nepříjemné zrcadlo. Reprezentace není (jen) o tom, kolik žen nebo menšin bude zastoupeno v parlamentu nebo ve vládě. Je (také) o tom, zda se názory a postoje voličů odrážejí v politice.

Znepokojivé je, že voliči bez ohledu na věk, pohlaví nebo společenskou třídu jsou v kulturních otázkách systematicky podreprezentovaní. A nelze to vysvětlit jen tím, že politici jsou v průměru vzdělanější než voliči. Guenther ve své práci zohledňuje vzdělání i politickou informovanost a rozdíl zůstává.

Guentherova studie nenabízí jednoduchá řešení. Naznačuje ale, že boj proti populismu by neměl začít ve školách nebo na TikToku, ale uvnitř samotných stran. Pokud budou tradiční strany nadále ignorovat kulturní instinkty většiny, budou nechávat otevřený prostor pro ty, kteří budou mluvit srozumitelným jazykem. I když jejich rétorika budě třeba rozdělující nebo extrémní.

A možná je čas si přiznat, že volič, který chce přísnější imigrační politiku, nemusí být hned extremista. Je to ale každopádně občan, který si přeje být slyšen.

Populismus není v této perspektivě nemocí demokracie, ale jejím příznakem. Signálem, že něco nefunguje. Politické elity se odtrhly od elektorátu nejen materiálně, ale i hodnotově. Vznikl kulturní deficit. A populisté ho umí využít. Guenther tak svou prací nepřispívá k panice, ale k porozumění. Namísto toho, aby voliče učil, jak "správně" přemýšlet, se ptá, proč je vůbec systém přiměl hledat alternativu. A možná právě to je místo, od kterého se mohou odrazit tradiční strany (a jejich voliči) při hledání cesty zpět.

_{Celou studii Political Representation Gaps and Populism najdete na https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=4230288.}