Ondřej Jonáš: Jsme stále ve finančním středověku, opakujeme stejné hlouposti

Často se v souvislosti s pádem Lehmanů mluví o zvýšení míry nejistoty a rizika v systému. To, že vláda nechala padnout tak významnou banku, je prostě silný signál. Souhlasíte?

Oblast rizika je na celém krizovém příběhu nejzajímavější. To, jak se jako společnost k riziku stavíme, je nesmírně důležité. Mluvilo se o institucích, které jsou příliš velké na to, aby se nechaly zkolabovat. Americká vláda však rozhodla, že mezi ně Lehman Brothers nepatří a nechala banku padnout. Ve chvíli, kdy si uvědomila, jaké jsou dopady tohoto kroku, ale přece jen začala krvácející kousky finančního systému sbírat a poskytovat určité pojistky. Při jisté míře problémů si prostě žádná vláda nemůže dovolit stát stranou.

V souvislosti s institucemi, které jsou systémově příliš významné na to, aby se nechaly padnout, se často mluví o morálním hazardu. Jak tento problém řešit?

Morální hazard, tedy vědomí účastníků trhu, že když bude problém dostatečně velký, tak ho takzvaný erár zaplatí, je věc, se kterou bezesporu zápasíme. Nadále se ji snažíme nějak rozumně vyřešit. Před osmdesáti lety bylo řešením oddělit komerční bankovnictví od investičního bankovnictví (takzvaný Glass-Steagall Act). Dnes se Walkerova komise dopracovala k podobnému doporučení. Ta základní myšlenka je přitom jednoduchá a bezesporu zdravá – docílit toho, aby riziko, které obchodník podstoupí, opravdu bylo jeho, tedy aby následky nesl jen on, nikdo jiný.

Lidé by si tedy měli hrát jen s vlastními penězi?

Přesně tak. V bankovnictví lidé často spekulují s penězi někoho jiného, což je problém. V okamžiku, když jsou to "other people's money" – OPM, jak jsme tomu říkali v branži –, je váš přístup k riskování, k sázení, k obchodování jiný. Lidé se začínají chovat perverzně podle toho, jak jsou odměňováni, podle toho, že mají zcela asymetrické motivace. Když vydělají, dostanou dvacet procent toho, co vydělají; když prodělají, nepřijdou o nic. To jsou nesmírně důležité věci, které ovlivňují chování lidí.

Jsou tyto a podobné věci – perverze, jak říkáte –, které nesporně zadělaly na finanční krizi, nadále součástí systému? Nebo podle vás přece jen došlo ke korekci tohoto druhu rizika?

Myslím si, že je nyní, pět let po Lehmanech, míra sofistikovanosti ve finančních institucích, ve spravování rizika a v řízení týmů obchodníků na podstatně vyšší úrovni. Minimálně není možné ze sebe tuto zodpovědnost setřást jak kačer vodu, ta psychologická lekce je stále čerstvá. Paradoxně lépe než regulace nebo změna pravidel navíc často funguje, když se o problémech mluví. To může chování účastníků trhu zásadně změnit, jejich přístup k riziku může být najednou zdrženlivější a jejich euforie na rozumnější úrovni. Jak říkal můj někdejší šéf v Goldman Sachs Fischer Black, někdy je nejlepším opatřením žádné opatření. Psychologie, chování lidí a jejich reakce na vzniklou situaci jsou totiž dynamické. V současnosti se tedy určitě lidé chovají jinak než před pěti lety – jsou si více vědomi rizik a dbají na to, co se děje. To bychom neměli podceňovat.

Znamená to, že platí často opakovaná mantra, podle které svět po pádu Lehman Brothers – nebo obecněji po krizi – už nikdy nebude takový, jaký býval?

Psychologicky to určitě zlom byl, lidé si uvědomili dopady činů, které nebyly vždy rozumné. Ale že by se svět jako takový nějak výrazně změnil, to si nemyslím. Podle mě má přes všechny rozdílnosti tato krize mnoho klasických rysů. Příkladem je úvěrová bublina, primárně na realitním trhu ve Spojených státech a s ním spojených derivátových instrumentech. Lehmani tuto krizi nezpůsobili, spíše ji odstartovali. Dali tomu přetlaku, který v systému existoval – bylo mnoho na sobě nezávislých bublin –, volný průchod. Lehman Brothers nemohou za irskou nebo španělskou krizi, byla to spíše určitá euforie, která se projevovala globálně, ale kterou by takoví de Medici, Rothschild nebo Morgan rozpoznali a neměli by ji problém pojmenovat.

Historie se tedy opakuje a i současná krize je toho důkazem?

Lidstvo je svým způsobem pořád někde ve finančním středověku. Opakuje stále stejné hlouposti. Nemyslím si tedy, že by současná krize byla něčím výjimečným. To, co ji odlišuje například od krize před osmdesáti lety, je to, že máme mnohem více automatických stabilizátorů; že máme stát, který je přece jen schopen razantně zasáhnout. A jak vlády, tak centrální banky zasahovaly a stále ještě zasahují opravdu výjimečným způsobem. Nulové úrokové sazby, pumpování likvidity do systému a tak dále, to jsou mocné nástroje, které nám během posledních pěti let pomohly – v jedné oblasti lépe, ve druhé hůře – se s krizí vypořádat.