Nedejte na odhady. Ekonomie je disharmonie dvou světů, říká bývalý rektor VŠE

Krize v mnohém mění pohled na ekonomiku a ekonomii, na jejich základy. Změnila něco i v oboru pravděpodobnosti a statistiky, případně měla by, aby se vše přizpůsobilo realitě současnosti?

Asi bychom si na začátku měli udělat malý exkurz do 70. let. V říjnu 1973 přišla jom kipur krize, došlo k výraznému poklesu evropské ekonomiky a německý hospodářský zázrak, který budil dojem, že se bude jen růst, se najednou zastavil. Dokonce došlo k poklesu investic, na což Němci devatenáct let po válce nebyli zvyklí. A tenkrát se objevila enormní snaha pochopit ten komplikující se, zejména euro-atlantický svět s pomocí modelování, marketingu, průzkumů trhu a podobně. Objevily se nové postupy, které se možná i trochu démonizovaly, případně příliš adorovaly.

Jinými slovy, v ekonomii v 70. letech převládla důvěra v sebe sama, ve schopnost pochopit, předpovědět, a tím v případě potřeby zabránit příčinám hospodářských krizí.

Já jsem byl v té době těsně po škole, a tak jsem tím byl nasycený. Také jsem si říkal, jako nezkušený člověk, že to možná může svět do jisté míry spasit. Když se podíváte na Nobelovy ceny, respektive na ceny švédské Královské akademie věd, je jasné, že jsem zdaleka nebyl sám. Nositelů ceny je zhruba pětačtyřicet a právě z této doby je jich hodně, kteří ji dostali za různé modelování. Jistě, Leontiev a jeho input-output tabulky jsou něčím, z čeho ekonomie žije dodnes, a na vysoké úrovni. Ale vznikla také spousta věcí, které kvůli kvalitě nepřežily, i když matematicky byly v pořádku. Svět se prostě od podobných věcí postupně odklonil. Dnes tak, alespoň podle mě, převládá střídmost.

Znamená tato střídmost pokoru, zjištění, že krize podobné té, kterou svět zažívá, lze v komplexním a komplikovaném světě těžko předpovědět, natož se jim bránit?

Pokud se zeptáte, zda se dá s pomocí nějakých modelů něčemu podobnému předejít, nebo je alespoň vytušit, řeknu vám – a může to znít trochu hloupě, když se tím vlastně celý život živým –, že jsem skeptický. Vezměte si například, kolik je kolem nás nejrůznějších prognóz vývoje ekonomiky – OECD, Světová banka, evropské instituce, české instituce a tak dále -, a vezměte si, jak se tyto prognózy kolem nás během roku několikrát mění, jak je složité je udělat. Přitom se během tří, čtyř měsíců například v této fázi, kdy to vypadá, že se věci trochu zlepšují, klidně otočí znaménko, najednou se z propadu o půl procenta stane růst. I proto jsem v tomto ohledu hodně opatrný a moc nevěřím, že by se touto cestou dalo jít.

Chování některých soukromých i veřejných institucí před krizí signalizovalo bezmeznou důvěru v modely a spoléhání se na ně. Kde se stala chyba?

Možná bych řekl, že se potlačila základní role kvantitativních disciplín, tedy role poznávací. Namísto toho se ekonomice začala příliš přisuzovat role extrapolační nebo rekognoskační. Základem čehokoli podle mě musí být dobrá analýza. Teprve poté může přijít prognóza. Nechci být na nikoho zlý, ale když se podíváme na ratingové agentury, které jistě disponují kvalitními lidmi i postupy a mají potřebná data, tak kde byly v roce 2007, která z nich viděla hypoteční bublinu na americkém trhu? Kdo se ptal na to, jak je možné, že se dávají levné úvěry lidem, kteří nemají na splácení?

Byla a je tedy současná krize způsobena přílišným adorováním, příliš velkou důvěrou ve schopnost modelů predikovat, nebo jejich nedostatečnou kvalitou?

Na tuto otázku bych v různých fázích svého života odpovídal různě. V pětadvaceti, když jsem se věci učil, bych řekl, že je ten obdiv možná i na místě; později bych tvrdil, že není ničím podložen. Nyní říkám, že celý problém spočívá v disharmonii dvou světů. Ekonomie je společenská věda, humanitní obor založený na lidské subjektivitě a jakési výslednici subjektivních lidských snah, což se ostatně učí už desítky let. A vedle toho existují exaktní modely. Postupně jsem došel k tomu, že ani přes úpornou snahu není možné našroubovat exaktní postupy na společenskou vědu, kterou ekonomie je, ať už bude v těchto snahách hrát jakkoli velkou roli stochastika, pravděpodobnost a tak dále.

Poučením z krizového vývoje by tedy mělo být – slovy klasika – zjištění, že má každý model své přirozené limity dané nemožností namodelovat a předpovědět lidské chování, obecně lidský faktor?

Přesně tak. Volatilní svět, který je v ekonomii daný chováním lidí, se nedá sešněrovat. Tak dobré rovnice nejsou a nikdy nebudou. Mohou leccos popsat, mohou pomoci pochopit minulost, ale nemyslím si, že by někdy byly tak silné, aby překonaly příkop, který je mezi exaktností disciplín a svobodomyslností lidského chování.