Quo vadis, eurozóno: Lesk (č)i bída evropské měnové unie

Vladimír Vaňo (hlavní analytik Sberbank Europe): Politická integrace je nevyhnutelná

Na klíčové historické křižovatce se Evropská ekonomická a měnová unie nachází prakticky již od roku 2008, kdy nejvážnější poválečná globální recese obnažila neudržitelnost některých konstrukčních prvků v její architektuře, která vznikala během slunečného počasí jedné z nejdelších konjunktur západoevropské ekonomiky. Turbulence v uplynulých letech jen připomněly, že měnová unie stojící pouze na jedné noze společné měnové politiky – bez druhé nohy v podobě společné fiskální politiky – může být během pravidelně se opakujících recesí mimořádně zranitelným organismem.

Důkazů o přínosech zavedení společné evropské měny pro staré i ty nejnovější členy unie je za uplynulé roky dostatek, a to nejen akademických, ale i empirických. Tím nejhmatatelnějším politickým důkazem přidané hodnoty měnové unie je koneckonců loňské dokončení vstupu nového člena, tedy Lotyšska. Nejen díky dosaženému stupni integrace obchodu se zbožím a službami, ale zejména s ohledem na mimořádný rozsah integrace volného pohybu kapitálu a investic je přitom zřejmé, že je projekt společné evropské měny projektem nezvratným, jak to v roce 2012 zdůraznil prezident ECB Mario Draghi, když ujistil o připravenosti ECB zasahovat proti spekulacím na rozpad eurozóny nebo odchod některého z jejích periferních členů.

Jediná cesta ze současné křižovatky eurozóny vede vpřed, směrem k dobudování současné měnové unie o nezbytné další prvky bankovní unie, unie kapitálového trhu a nakonec i fiskální unie. Úplné a efektivně fungující dokončení ekonomické části integrace však bude vyžadovat i završení reformy politického uspořádání Evropské unie, zejména posílení demokratické legitimity jejích institucí. V této etapě je ekonomická integrace nemyslitelná bez integrace politické.

Lubor Lacina (autor knihy Evropské křižovatky): Řecko bude (ne)využitá příležitost

Otázka Grexitu je opět aktuální. Po částečném uklidnění debat ohledně stavu řecké ekonomiky, vyvolaném aktivací Evropského stabilizačního mechanismu, aktivnější politikou ECB a úspěchy při posilování institucionálního rámce eurozóny a celé EU, se po řeckých volbách a kvůli stylu vyjednávání tamní nové vlády situace opět dramatizuje. S kvantitativním uvolňováním ECB jsou spojena velká očekávání. Pomůže však "jedna politika pro všechny" skutečně všem členům eurozóny? Pomůže monetární expanze nastartovat ochotu bankovního sektoru poskytovat prostředky na investice firem?

Neochota bank financovat reálnou ekonomiku je nejzávažnějším problémem nejen eurozóny, ale celé EU. Existují však vážné obavy, že ani poslední rozhodnutí ECB nebude mít na politiku bank a zprostředkovaně na reálnou ekonomiku významný vliv. V současném stavu zvyšující se heterogenity eurozóny nelze zajistit symetrický dopad opatření na všechny národní ekonomiky. V čase čekání na "lepší" časy by bylo dobré zdokonalit a podpořit i jiné kanály stimulace reálné ekonomiky, například prostřednictvím dobudování kapitálové unie generující zvýšený objem prostředků na nové inovativní projekty, které riziko nemilující banky nebudou nikdy ze své podstaty podporovat. Pozitivní, ale spíše krátkodobý dopad monetární expanze na finanční trhy a snad i reálnou ekonomiku by měl být využit k vybudování prostředí podporujícího transfer investičních prostředků k inovátorům nejen prostřednictvím bankovního trhu, ale především prostřednictvím kapitálového trhu.

Krize mají z ekonomického hlediska pozitivní dopad na budoucí vývoj. Někdy dokonce tvůrci hospodářské politiky spojují krizi s možností přijmout jindy nepopulární nebo (v dobrých časech) politicky prostě neprůchodné návrhy. Poměrně málo citovaný, ale přitom vypovídající v této souvislosti je výrok bývalého italského premiéra Romana Prodiho z roku 2001, který prohlásil: "Jsme si vědomi institucionálních nedostatků eurozóny, ale ty budou odstraněny až po první krizi. Nyní jsou jejich řešení politicky neprůchodná."

Během krize dojde k vyčištění trhů, vytvoření nových investičních příležitostí, odstranění dlouhotrvajících nerovnováh. Problémem posledních krizí je nicméně skutečnost, že výsledkem není pouze vyčištění trhů, ale i nárůst regulace a byrokracie. Problémem současné krize je skutečnost, že některé ekonomiky nemají schopnost návratu k růstu. Ekonomika eurozóny jako celku je vystavena hrozbě dlouhodobě stagnace, jak ji známe z dnes již dvou "ztracených" dekád Japonska.

Ilona Švihlíková (ekonomka): Euro se zaseklo v mezipatře. Pomoci může politická odvaha

Je otázka, zda chceme eurozónu přetvořit v nějaké lépe fungující území s jednou měnou, s čímž je spojena spousta podmínek, které jsou politicky těžko průchodné, nebo chceme jít cestou dílčích opatření, která budou znamenat, že se tu a tam objeví menší nebo větší krize. Asi to bude cesta od krize ke krizi. K posunu kupředu je potřeba přiznat si, že je eurozóna tak, jak je navržená, akceptovatelná jen pro země, které jsou exportně zdatné. Zároveň je nutné si uvědomit, že je společná měna silný nástroj, který automaticky podporuje federalizaci. Vede k transferům ze silných do slabých zemí. Současně by ale měla zajistit například konec daňové konkurence. Je totiž zvláštní, když máte v rámci eurozóny země, které provozují daňový dumping, třeba Irsko. Nemůžete mít společnou měnu, ale zároveň si jít po krku.

Veškeré změny směrem k další integraci by měly být posvěceny voliči. Ti si musejí být vědomi toho, že by si integrace vyžádala velkou daňovou strukturu, velký evropský rozpočet, žádné jedno procento, ale nějakých dvacet. A něco podobného třeba v horizontu pěti, deseti let nevidím jako reálné. Zůstali jsme tedy tak nějak v mezipatře. Na jednu stranu jsme řekli "ano” společné měně, na druhou stranu "ne” tomu, co ji nutně provází. Vždyť Spojené státy asi také nejsou ideální měnové území, ale mají zkrátka redistributivní politiku směrem z centra, která umožňuje, aby měly jednotlivé státy společný dolar.

Cesta kupředu je tedy podmíněna politickými náklady, zejména podporou slabších regionů. Obávám se, že v současné situaci k tomu chybí ochota, a to možná ani ne tak občanů, ale spíše elit. Ty si na krk uvázaly balvan, který na začátku podcenily, a nyní neví, co s ním.