Problémy a řešení: Volný trh v sedmi jasných bodech

Bezproblémově fungující volný trh představuje z pohledu konkurenčního prostředí ideál, který je podrobně popsaný snad ve všech klasických učebnicích ekonomické teorie. "Když vše funguje hladce a mezi tržními účastníky panuje na obou stranách zdravá konkurence, není zapotřebí žádných státních intervencí. Volný trh zajistí ekonomice nejlepší výsledky, když zůstane vláda stranou."

Čistý volný trh je utopie

Volný trh bychom neměli zaměňovat s konkurenčním trhem. Když přestane na volném trhu fungovat konkurence, začne docházet k tržním selháním. Takový volný trh přestane být hospodářsky nejefektivnějším systémem. Někdy se může dokonce stát, že takový trh zkolabuje. V takovýchto případech mohou pomoci vládní intervence.

Pravicoví voliči volají po volném trhu a minimu vládních zásahů. Naproti tomu levicoví voliči chtějí více intervencí. Aby trhy fungovaly správně, musejí být síly vyrovnané. V některých oblastech, které mají tendenci k přirozenému monopolu (zdravotní pojištění, penzijní systém, energetika, finance) se trh bez vlády neobejde.

1. Monopol na trhu

Předpoklady učebnicového volného konkurenčního trhu jsou skutečně přísné. Nutnou podmínkou jeho bezproblémového fungování je velký počet účastníků na obou stranách trhu (silná konkurence). Pokud na trhu bude například jen malý počet prodejců, budou své zboží prodávat za přemrštěně vysoké ceny ve srovnání s tím, jaké by vzešly z konkurenčního boje. Pokud půjde navíc o základní, nezbytný statek (například vodu nebo elektrickou energii), bude jej firma s monopolem na jeho dodávky prodávat zbytečně draze.

Některé oblasti trhu (například síťová odvětví) inklinují k vytváření monopolů. Mluví se o takzvaném přirozeném monopolu. Tento typ (ne)konkurenčního prostředí je ale v těchto oblastech hospodářsky nejefektivnější, protože takový trh neumožňuje konkurenci více firem (mezi městy by například nesmyslně vedly paralelní sítě elektrických kabelů konkurenčních energetických společností, stavěly by se paralelní železniční tratě a podobně). V těchto sektorech musí nastoupit stát s vhodně zvolenou regulací ve prospěch celé společnosti (regulace cen, omezení diskriminace a podobně).

2. Záporné externality

Tržní externality jsou z definice vedlejší efekty ekonomické činnosti soukromých subjektů. Konkrétně se jedná o náklady (negativní externality) nebo přínosy (pozitivní externality) jejich produkce pro ostatní subjekty, které s jejich činností nemají nic do činění.

Na učebnicových konkurenčních trzích neexistují externality. V reálu byste však na neregulovaném trhu brzy narazili na firmy, které by svou produkcí například znečišťovaly životní prostředí, aniž by za to nesly dodatečné náklady. Vzhledem k tomu, že by náklady šly na cizí účet, mohly by takové firmy produkovat a vydělávat více na úkor ostatních. Proto je v pořádku, když stát v takovém případě intervenuje a na odvětví náchylné na negativní externality uvalí daně. Jedině tak docílí toho, aby firmy za svou produkci platily plné náklady.

3. Neúplné informace

Pro naplnění učebnicové definice plně konkurenčního trhu by všichni tržní účastníci museli mít perfektní informace o trhu. Pokud kupující nezná přesnou kvalitu produktu, dochází k narušování rovnováhy trhu; zákazník platí za zboží více, než kolik by byl ochoten zaplatit v případě, že by byl dobře informovaný. Opravdu zastánci volného trhu chtějí, aby na trhu vypukla anarchie a vláda přestala kontrolovat, zda jsou prodejci udávané informace pravdivé a zda nedochází k podvádění spotřebitelů?

4. Zájmové skupiny

Dalším negativním rysem volného trhu je ekonomické rozhodování na účet někoho jiného. Taktéž může vyústit v nekonkurenční tržní chování. Například když manažer jedná hlavně ve vlastním zájmu namísto toho, aby rozhodoval ve prospěch akcionářů, musí nastoupit vláda a trh regulovat. Podobné je to s brokery, manažery bank, šéfy firem a dalšími. I v jejich případě je zapotřebí regulace, aby poskytovatelé služeb jednali v nejlepším zájmu klientů či těch, které zastupují, a nepěchovali si hlavně vlastní peněženky.

5. Morální hazard

Morální hazard nastává ve chvíli, kdy subjekt jedná rizikověji díky tomu, že cítí zajištění. Například když máte zdravotní pojištění, nebojíte se rizikovějších aktivit, pokud spoléháte na sociální pojištění, nespoříte si dostatečně na důchod, nebo pokud máte pojištěné auto, dáváte si možná za volantem méně pozor. Podobně může fungovat i státní pojištění vkladů, kdy se střadatelé nebojí svěřit úspory pochybným subjektům slibujícím neadekvátně vysoký výnos.

Někdy zvládne vyřešit tyto problémy sám soukromý sektor (slevy z pojištění za bezeškodní průběh a podobně). Jindy pomohou až vládní pravidla, protože soukromý sektor selhává.

6. Nepříznivý výběr

Tento problém trápí všechny poskytovatele služeb, které jsou založeny na statistice a pravděpodobnosti budoucích jevů. Nejpatrnější je u pojistitelů a finančních institucí. Firma nemůže předem přesně odhadnout náklady na konkrétního zákazníka, s nímž sjednává pojistku nebo jemuž poskytuje hypotéku. Musí se spoléhat na pravděpodobnost.

Lze očekávat, že pravdivé informace uvedou jen ti zákazníci, kteří díky nim mohou získat nižší ceny za služby. Ti ostatní se rizikové faktory budou snažit zatajit (predispozice ke smrtelným nemocem u životních pojistek nebo rizikovost dlužníků u úvěrů). Důsledky nepříznivého výběru mohou být fatální. Firma buď zkrachuje, nebo službu nebude poskytovat vybraným rizikovým skupinám, u nichž by byla bez dotací nerentabilní (příkladem je problematika zdravotního pojištění v USA).

7. Veřejné statky

Některé služby společnost potřebuje, ale soukromý sektor je není schopen poskytnout, protože by za ně těžko vymáhal platby (například národní obrana nebo veřejné osvětlení). Soukromá firma, která by provozovala veřejné osvětlení, by kvůli jednomu neplatiči těžko vypnula všechna světla. Pokud by ale jako on postupně začal uvažovat každý, přestali by nakonec platit všichni a světla by zhasla. Na neplatiče by neexistovala "páka", aby uzavřeli se soukromou firmou smlouvu na služby a poctivě jí za ně platili. Řešení je tedy opět na vládě, která musí veřejný statek zajistit sama a vymoci si platby prostřednictvím daní.

Zdroj: The Fiscal Times