Děvky, bratrstva a mafie: Nejen vědci, ale i průmysl a firmy zapomínají na inovace
Prostitutky, bratrstva, mafie - i taková slova volí švýcarský profesor ekonomie Bruno Frey, když popisuje praktiky mnoha současných akademiků. Aby dnes mohl být badatel považován za úspěšného, musí být citován; musí tedy samozřejmě nejdříve publikovat. Jak zhruba říkával britský národohospodář John Maynard Keynes, je lepší mýlit se konformním způsobem než mít pravdu způsobem nekonformním.
Tlak na to, aby každý rychle něco publikoval, mění, řečeno Freyovými slovy, i vážené badatele v akademické prostitutky. Upravují své vlastní studie podle názoru ostatních - činí je tedy konformnějšími -, ačkoli třeba vědí, že ti ostatní pravdu nemají. Příslušnost k takovýmto citačním mafiím a bratrstvům tedy ubíjí badatelskou kreativitu. To podvazuje inovativní činnost, a tedy dlouhodobě i hospodářský rozkvět.
Konformita firem
Ale krizí kreativity neprochází pouze akademická sféra, nýbrž i firmy a průmysl. Dokonce i ikonický inovátor Apple vrací část své hotovosti akcionářům místo toho, aby ji investoval do nových projektů. Nejspíš proto, že není do čeho investovat.
Chybí kreativita, chybí neotřelé, slibné a výnosné nápady. Mnozí mají i finanční krizi za důsledek krize kreativity: finančníci neměli do čeho investovat, a tak začali vymýšlet spletité produkty, jimž málokdo rozuměl, jejichž hlavním cílem bylo uměle vyvolat zdání stále velmi dobrých výnosů (i když se v zásadě jen přelévaly peníze).
Zmíněný Keynes prorokoval už roku 1931, že může být brzy dosaženo takové úrovně ekonomického rozvoje, že budou potřeby spotřebitelů z velké části uspokojeny. Klasičtí ekonomové, Keynesovi předchůdci, vnímali hospodářský růst jako výsledek trvalého střetu důsledků zákona klesajících dodatečných výnosů z investiční činnosti, tedy stagnace, a inovativní činnosti, která je s to období růstu protáhnout. Jenže klasičtí ekonomové by zřejmě také nikdy nesouhlasili s mírou, v jaké stát nyní zasahuje do ekonomického života.
Co když je tomu tak, že je to grantová politika státu, která nutí vědce sdružovat se do citačních mafií? Co když je tomu tak, že přemíra zdanění, vysoké bariéry vstupu na trh plynoucí ze státních regulací a další související jevy potlačují inovativní činnost?
Možná jsme nedosáhli zásadní meze pokroku a rozmachu jako takového, jak prorokoval Keynes. Možná se však stát rozrostl do takové šíře a objemnosti, že dusí téměř veškerou inovativní činnost a osudově demotivuje podnikatelské duše. Třeba je krach konceptu sociálního státu, jímž nyní Evropa prochází, nutným očistcem, jenž sice bude ještě hodně bolet, ale po němž přijde opět období rozkvětu.
Aktuality
