Třicetibilionový problém spekulativních dluhopisů aneb Marx, WeWork, junk bonds
|

Třicetibilionový problém spekulativních dluhopisů aneb Marx, WeWork, junk bonds

Před dvanácti lety, za globální finanční krize, spoléhaly banky na štědrou pomoc států. Nyní se do podobné situace snadno mohou dostat firmy s nízkým úvěrovým hodnocením, jež si musejí půjčovat velice drahé peníze. Jak velký je to problém? Měří zhruba třicet bilionů dolarů.

Světová ekonomika Americká ekonomika Firemní dluhopisy Dluhopisový trh Podpora ekonomiky

Česky to slovo není tak úderné jako v angličtině – finanční pomoc či záchrana zní podstatně méně dramaticky (tedy pokud to nejste vy, komu patří ona chvějící se natažená ruka) než anglické bailout. Slovo, jehož základ je společný se soudní kaucí, již samo naznačuje, že popisuje pořádný průšvih.

A ano. Wall Street je plná fanoušků Miltona Friedmana, ale když před dvanácti lety padla jejich kosa na kámen toxických hypoték a (ne)vábných finančních derivátů, málokdo z nich se zmíněné státní pomoci štítil. Karl Marx by byl měl radost, píší trochu škodolibě Financial Times.

Další neopakovatelná situace

Ona pomoc obnášela stovky miliard dolarů. Slyšeli jsme tehdy mnohokrát, že je to jednorázový krok, k němuž vlády a centrální banky musely sáhnout ve snaze odvrátit kolaps celého finančního systému a ekonomiky vůbec.

Jenže se sešel rok s rokem a je nejspíše potřeba dalšího podobného jednorázového, neopakovatelného kroku. Jak koronavirus během pár týdnů ochromil téměř veškerý ekonomický život většiny zemí světa, oznámeními o spuštění čerstvých masových záchranných projektů (a oživení starších) se to každý den jen hemží. Na konci března takto schválil americký Kongres balík více než dvou bilionů dolarů na stimulaci tamního hospodářství, zatímco Fed slíbil, že bude vykupovat nejen státní dluhopisy bez jakéhokoli omezení, nýbrž také (bezprecendentně) bondy firemní. I další vyspělé země spustily programy podobného obsahu.

Na rozdíl od roku 2008 nejsou banky příčinou problému. Naopak, samy se mohou do problémů bez vlastního přičinění dostat. Když se však tentokrát politici a centrální bankéři uchylují ke krokům z učebnic řízené ekonomiky, mnohá z jejich opatření (od státem garantovaných půjček po výkup dluhopisů centrálními bankami) přinesou peníze přímo "skutečným" firmám, koncovým příjemcům, jimž by jinak hrozilo, že přijdou velice rychle "na buben".

Nikdo nechce bankroty?

Tyto kroky se soustředí na odvrácení černého scénáře, jímž je dominový efekt masového bankrotování firem. Je docela dobře možné, že záměr těchto kroků dojde naplnění, ovšem s jednou podstatnou výjimkou. Tvoří ji firmy, jež si pro peníze na finanční trh musejí chodit pomocí spekulativních dluhopisů s vysokými výnosy. Na tyto firmy se plán státní pomoci nevztahuje. Jejich spekulativním (méně lichotivě odpadním, prašivým, anglicky junk) dluhopisům to pochopitelně nesvědčí.

Rekordní zájem o (některé) firemní dluhopisy aneb Jak se biblické pravdy vracejí do tržní hry
Velké společnosti s dobrou reputací, namátkou farmaceutický obr Pfizer, zábavní konglomerát Walt Disney nebo Berkshire Hathaway Warrena Buffetta, v březnu i přes paniku na trzích vytáhly z investorů 244 miliard dolarů. Ostatní zírají do propasti.

Dobrým příkladem je firma WeWork. I bez koronaviru měla svých problémů ažaž. Vyvrcholily na přelomu roku otevřenou roztržkou mezi výstředním šéfem firmy Adamem Neumannem a (téměř stejně výstředním) hlavním investorem Masajošim Sonem, jež skončila Neumannovým nuceným odchodem. Zároveň firma musela ustoupit od záměru vstoupit na burzu a Sonova investiční firma SoftBank odmítla pro WeWork uvolnit další tři miliardy dolarů (ke stávajícím jedenácti).

To vše by firma mohla zvládnout, ovšem nebýt koronaviru. Za pandemie jí vyschl zdroj příjmů, a tak jí hrozí osud nepěkně podobný osudu velkých bank z roku 2008. Jedna z největších, Lehman Brothers, tehdejší krizi nepřežila, protože byla závislá na přísunu krátkodobých půjček, zatímco její závazky byly dlouhodobé.

Začarovaný kruh

WeWork je na tom principiálně podobně. Najímá (či splácí, což je pro tuto chvíli prakticky totéž) si relativně levně (a dlouhodobě) kancelářské prostory a pronajímá je dráže a nakrátko. Onemocnění COVID-19 tomu však učinilo přítrž, kanceláře zůstávají prázdné a s nimi vysychají i firemní konta.

Ke slovu se tak dostává začarovaný kruh. Potíže s cash flow znamenají, že důvěryhodnost WeWork klesá o to více. To zase dále prodražuje půjčky a sráží ceny dluhopisů firmy. Skutečně, tržní cena dluhopisů WeWork se pohybuje okolo třetiny nominální hodnoty těchto cenných papírů. A to ukazuje na opravdu drahé provozní peníze.

Podobně jako WeWork jsou na tom i jiné firmy, které na investiční hodnocení svých dluhopisů nedosáhnou. A není jich málo, takové bondy tvoří zhruba čtvrtinu veškerého korporátního dluhu na světě. Ten zaujímá objemově asi polovinu světového dluhu (250 bilionů dolarů, o třetinu více než před dvanácti lety). Jednoduchý výpočet nám řekne, že WeWork a spol. dluží celkem okolo 30 bilionů dolarů.

Je to hodně, nebo málo? To zjistíme. Prozatím agentura Standard & Poor's odhaduje, že spready výnosů u těchto dluhopisů by mohly vystoupat až na nekřesťanských 10 procentních bodů (v některých odvětvích, třeba amerických těžařů ropy z břidlic, je to již realita). Pak by záleželo jen na tom, zda budou vlády a centrální banky ochotné opět sáhnout po učebnici Karla Marxe. A jestli by to bylo co platné.