Americká láska: Dluhové rande trvá už přes 200 let

Amerika zatím nebankrotuje. Díky nákupům Fedu a velkému zájmu o její dluhopisy z Japonska, Číny a od dalších investorů hledajících bezpečné přístavy si USA mohou snadno a levně půjčovat tolik peněz, kolik si jen zamanou.

Seznam zemí, které prošly defaultem, i když neměly sebemenší problém se solvencí, je dlouhý. Když se podíváte na 170 vládních defaultů zpětně až do Napoleonské doby, zjistíte, že k téměř 40 % došlo v období silného ekonomického růstu. Byly způsobeny politikou, ne ekonomikou. Politické nepokoje často přivedly k moci nové koalice, jež preferovaly default z oportunistických nebo ideologických důvodů.

Po vítězství Obamy v roce 2008 získala vliv republikánská koalice. Politické válčení opakovaně zatlačilo USA k bankrotu. Poslední výstup z léta 2011 přiměl ratingovou agenturu Standard & Poor's zhoršit zemi rating. Fitch hrozila podobným krokem v týdnu, kdy se republikáni s demokraty handrkovali o navýšení dluhového stropu a obnovení chodu vlády.

Agentura Pew Research Center provedla během boje o dluhový strop v létě 2011 průzkum veřejného mínění. Neuvěřitelných 23 % respondentů by zákonodárcům poradilo, aby druhé straně neustoupili, i kdyby to mělo znamenat default.

Exkluzivní dluhový rating stojí na dvou předpokladech, a sice na schopnosti a ochotě splácet dluhy. S tím prvním USA problém nemají. Nicméně jednoduchost, s jakou USA může hromadit dluhy, oslabuje ochotu země je splácet. Těžce vydobytá pověst spolehlivého dlužníka se tak začíná rozpadat.

Bonita USA v ohrožení

Jak napsali už i analytici z Fitch, opakované boje o navyšování dluhového stropu narušují důvěru v efektivitu americké vlády a ostatních politických institucí, potažmo ekonomické politiky všeobecně.

Jak je patrné z grafu, americký dluh jako podíl na HDP je v současnosti na vysoké úrovni. Dluhový ukazatel během posledního století střídavě stoupal a klesal, ale bylo to zapříčiněné hlavně výkyvy v tempu růstu HDP. V dolarovém vyjádření tu byl směr jediný - dluh rostl.

V roce 1919 měly USA dluh 25 miliard USD – v přepočtu na dnešní peníze je to 338 miliard USD. Do roku 1930 se dluh smrskl na 16 miliard USD. S Velkou depresí a prezidentem Rooseveltem došlo k velké změně. Do roku 1939 byl dluh už na 40,44 miliardy USD (680 miliard dnešních dolarů), další boom zažil během druhé světové války. Do roku 1946 byl už na 241,86 miliardy USD (2,9 bilionu dnešních dolarů). Kvůli poválečnému rozmachu keynesiánské ekonomiky si USA zvolily cestu redukce ukazatele zadlužení paradoxně hromaděním dalších dluhů. Na splácení opět nedošlo.

Vnímání Ameriky jako bezpečného přístavu podněcuje její dluhový apetit

Když S&P snížila v roce 2011 USA rating, znervóznila světové trhy a přiměla investory hledat bezpečí, což neznamenalo nic jiného než další nákupy amerických státních dluhopisů (navzdory downgradu dluhového ratingu USA jsou jejich vládní dluhopisy stále tím nejbezpečnějším, co je na trhu k dispozici). Amerika si tak mohla půjčovat ještě levněji, varování S&P nezapůsobilo jako pobídka k tomu, aby dluhy začala omezovat.

Trhy udělí dobrý dluhový rating té zemi, která je v případě potřeby ochotna navýšit daně, aby věřitele ujistila, že bude dluh splacen. Je to případ USA? Technicky vzato ano, prakticky je ale navýšení daní (obzvláště kvůli splácení dluhů) politicky neprůchodné.

Když Kongres hlasoval o navýšení dluhového stropu, nešlo pouze o krytí aktuálních výdajových programů. Byly zde zahrnuty účty za všechny federální závazky za posledních 70 let - invaze do Normandie, Vietnamská válka a řada dalších. Za nic z toho Amerika nezaplatila, stále jen refinancuje.

Může platit, ale nezaplatí

Dluhy rostou rychle a vzpomínky na to, co financovaly, blednou. Není se pak co divit, že ochota země splácet oslabuje.

Bývalý zástupce guvernéra Banque de France jednou řekl:

Dluh je dědictví minulosti a zabraňuje pozitivnímu pohledu na budoucnost. Vysoké zadlužení má korozivní efekt na společnost. Dluh přikrmuje úzkost a narušuje důvěru. Existující pochyby ohledně férovosti a distribuce příjmů rostou. Je těžší dosáhnout politických kompromisů na změnách fiskální politiky a ochota splácet dluhy se s akumulací dluhů vytrácí.

K neochotě tolerovat dluhy přispívá i řada dalších faktorů. Jedním z nich je rostoucí podíl dluhu v rukou zahraničních věřitelů. Vlády spíše "ošidí" cizince než ty, kteří by je příště mohli sesadit z funkce.

Podobně působí také zapojení prostředníků. S vysokým podílem vládních dluhů v rukou penzijních a podílových fondů Američané ztrácejí přehled o tom, kolik federálního dluhu vlastně sami drží.