Pivonomika konkuruje burgernomice: Svěží vítr do rodiny zábavných ekonomických indikátorů

Big Mac Index na trzích není žádným nováčkem. Časopis The Economist s ním poprvé přišel již v roce 1986 a od té doby jej k poučení i pobavení investorů pravidelně aktualizuje. Takzvaný burgerový ukazatel vychází z předpokladu, že by legendární sendvič od McDonald's měl ve všech zemích na světě v rámci parity kupní síly stát úplně stejně. Ve skutečnosti se však jeho cena v jednotlivých regionech po převedení do výchozí měny (amerického dolaru) zásadně liší. A právě na základě těchto rozdílů The Economist každoročně počítá, jak jsou jednotlivé národní a nadnárodní měny nadhodnocené, nebo podhodnocené.

Některým investorům se již nicméně Big Mac Index za téměř třicet let začal zajídat, a tak Robert A. Ferdman a Ritchie King ze serveru qz.com usoudili, že přišel čas na změnu. S pomocí světové databáze cen Numbeo zjistili, za kolik se v průměru v jednotlivých státech prodává v restauracích a barech půllitr piva a tato data zkombinovali s údaji o výši minimální hodinové mzdy v každé z těchto zemí.

Výsledkem, na který jsou oba muži právem hrdí, je pivní index, který vyjadřuje, jak dlouho musíte v každé konkrétní zemi pracovat, abyste si při minimální hodinové mzdě mohli nechat na stůl donést orosenou sklenici zlatavého moku. Nutno však dodat, že server qz.com nebyl první, kdo s tímto nápadem přišel. Stejnou myšlenku měl před dvěma lety již i samotný časopis The Economomist, který svůj vlastní index sestavil při příležitosti mnichovského Oktoberfestu. Tehdy však index zahrnoval pouze údaje z 27 zemí a namísto minimální mzdy pracoval s hodinovým mediánem.

Portoriko pivu zaslíbené

Ptáte se, jak v případě žebříčku qz.com dopadly jednotlivé země? Vůbec nejlépe ze srovnání vyšlo Portoriko, kde si můžete sklenici piva dopřát již po 12 minutách práce. Špatně si ale nevedou ani Lucembursko, Austrálie a Kypr, kde si na zlatavý mok při minimální mzdě vyděláte za 18 minut. A smutnit nemusí ani domácí milovníci "tekutého chleba". Češi si podle údajů o minimální mzdě z roku 2011 mohou na národní nápoj číslo jedna od práce odskočit přibližně po půl hodině. Přesně hodinu pak při pomyšlení na chmelový nektar musejí pracovat Rumuni, Brazilci a Izraelci.

Na závěr malé varování. Pokud byste se v létě rozhodli cestovat a zamířili jste do Bangladéše nebo Gruzie, na pivo raději zapomeňte. Místní totiž na to, aby si večer mohli zajít "na jedno", musejí pracovat více než 13, respektive 15 hodin. Je tedy možné, že by přibývající prázdné sklenice na vašem stole mohly v očích přihlížejících působit jako necitlivá provokace.