Orbánovské Maďarsko a spol.: Stanou se některé země EU pátou kolonou Ruska?

Maďarsko

Maďarsko má z politických i ekonomických důvodů k putinovskému Rusku skutečně blízko. Je otázkou, jak bude tuto blízkost ventilovat v rámci institucí Evropské unie. Je pravda, že by Maďarsko mohlo teoreticky sehrát roli nějakého blokačního činitele, který víceméně hájí ruské zájmy (dlouhodobě se taková strategie připisovala Řecku a po roce 2004 i Kypru), nicméně možnost těchto zemí manévrovat v rámci například Rady Evropské unie je relativně omezená, takže bych tuto možnost úplně nepřeceňoval. Ale současné orbánovské Maďarsko je určitě stát, který nejen symbolicky návštěvou Vladimíra Putina, ale i reálně s Ruskem dost intenzivně spolupracuje a vyjadřuje postoje, které nejsou úplně kompatibilní s mainstreamovým přístupem Evropské unie k Rusku.

Na jednu stranu jsou tu příčiny politické, na druhou stranu ekonomické. Některá zajímavá odvětví maďarského průmyslu, například průmysl zpracování ropy, jsou na Rusko napojená. Společnost MOL, která má rozsáhlé aktivity v ostatních zemích střední Evropy, je kupříkladu dominantně kontrolována ruským kapitálem. Svou roli sehrávají i další faktory. Orbánova vláda se jednoznačně postavila mimo hlavní proud vývoje v rámci evropské integrace a snaží se trochu specifickým způsobem měnit maďarský politický systém, přičemž nemíří úplně na západ. A pokud Viktor Orbán otevřeně mluví o tom, že je jeho cílem vybudovat neliberální politický režim, tak se obávám, že mu vlastně nic jiného než hledání východních partnerů nezbývá.

V maďarské společnosti je přitom vzhledem k historickým zkušenostem poměrně silně zakořeněn protiruský sentiment. Orbán tak hraje trochu riskantní hru, ale zároveň tím ukazuje na malý význam, který pro středoevropské státy a jejich občany zahraniční politika má. Kdyby byla zahraniční politika Maďary vnímána jako něco důležitého, vedlo by to k silnějším protestům proti Orbánovu režimu. Maďarsko ale řeší z pohledu svých občanů významnější problémy – ekonomické, sociální, ale také problémy spojené s vnitropolitickou transformací, tedy se zákony nově regulujícími média, zákony týkajícími se politických stran a podobně. V případě Orbána navíc nevím – a neví to možná už ani on sám –, co je taktika a co přesvědčení, že se západní model vyčerpal a je potřeba hledat něco jiného.

Rakousko

V případě Rakouska je současný postoj k Rusku pokračováním svérázné tradice datující se od roku 1955. Rakušané jsou skutečně k Rusku dlouhodobě vstřícnější, daleko intenzivněji s ním spolupracují na poli ekonomickém a někdy i politickém, ale – když použiji hyperbolu – úplně za to nemohou. Oni se do této pozice dostali, když skončila okupace východní části Rakouska sovětskými vojsky. Tehdy Rakousko výměnou za ukončení okupačního statutu formálně ze své vůle, ale fakticky pod tlakem velmocí deklarovalo neutralitu. Tu v průběhu studené války rozvíjelo a začalo si ji docela užívat. To mělo, podobně jako v případě Finska, docela zajímavé ekonomické implikace.

Rakouská ekonomika tedy s Ruskem už desítky let v porovnání se zbytkem západní Evropy mnohem blíže spolupracuje a vydělává na tom. V případě Rakouska bych i proto vyzdvihoval v souvislosti s postojem k Moskvě vliv ekonomický. Je potřeba brát v potaz vliv různých ruských firem v Rakousku, ale zároveň i angažmá rakouských bank a společností na východě, tedy na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku. Ten je z hlediska západních zvyklostí naprosto nadstandardní. Snaha zachovat co nejužší vztahy s Ruskem má pro Vídeň nepochybně ekonomický smysl. K tomu je potřeba přičíst politickou zkušenost ze studené války s tím, že je Rusko zkrátka jiné a nemá příliš cenu se tím trápit.

Určitě pak existuje ještě třetí rozměr. Část rakouské politické scény, konkrétně rakouští Svobodní a v menší míře někdejší Haiderův Svaz pro budoucnost Rakouska (tedy strany, které jsou někdy označované za extremistické, což je trochu přehnané, ale jde o rakouskou krajní pravici), byla v minulosti docela zajímavě subvencována penězi různých ruských společností, oligarchů a tak dále. Rusko prostřednictvím polostátních a státem ovládaných firem posílá poměrně pravidelně finanční injekce různým stranám evropské krajní a extrémní pravice a ta rakouská nebyla v tomto směru výjimkou. Při snaze pochopit postoj Rakouska a rakouských politiků k Rusku je i toto potřeba brát v úvahu.

Řecko

Nová řecká vláda prohlásila, že pokud jí nedá peníze Evropská unie nebo eurozóna, obrátí se s žádostí o pomoc na Rusko. O tom, že by Rusko mohlo dlouhodobě poskytovat jedné ze zemí ve své sféře vlivu nějaké významné finanční prostředky, lze ovšem pochybovat. Rusko sází na politickou kartu. Pokud se ale zaměříme na objem peněz, který by potřebovalo, aby mohlo reálně nahradit výpadek evropských příjmů do řecké pokladnice, tak nám vyjde, že Rusko nyní jednoznačně není v situaci, kdy by si něco podobného mohlo dovolit. Jde jen o politickou hru ze strany Ruska i Řecka.